Takový ten typ podivína, co se mu všichni trochu pošklebují, občas mu něco škodolibého provedou, ale přitom ho vlastně mají rádi. Přitom Wolfiho největší chybou byla až naivní dobrosrdečnost a upřímnost. Žil se ženou a třemi dětmi na samotě tak půl hodiny chůze od Stach. Ve staré zanedbané chalupě se živil, jak to šlo. Však bohatství málokdy kráčí ruku v ruce s upřímností a dobrosrdečností. Vyráběl dřevěný drát, dřeváky, různé násady a prostě vše, co se ze dřeva vyrobit dalo. Malé kamenité políčko a hubená kravka také svou trochou k živobytí přispěly, a tak rodina jakž takž přežívala.
Jednou se v půli zimy vypravil do lesa na nějaké ty klacky, než do nich jaro vleje mízu, aby měl z čeho vyrábět svůj dřevěný sortiment. Dobré dvě neděle byla Šumava ponořena do husté a lezavé mlhy, ale toho dne, jako když utne a sluníčko zářilo již od kuropění. Wolfi tedy využil slunečného dne, vzal si pilku, na záda nahodil krosničku a šel.
Zamířil si to k Popelné hoře, kde rostly ty nejhouževnatější kmínky, kochal se slunečným dnem a občas pohvízdával i nějakou tu odrhovačku. Avšak nemělo tomu tak být dlouho. Z roklinky, kterou právě míjel, se ozvalo úpění, a když chtěl nahlédnout, odkud se ty zvuky ozývají, spatřil jen mlhu bílou, jak sražené mléko. Jenže to by nebyl Wolfi, aby se nehledě na nebezpečí nevydal na pomoc volajícímu. Prodíral se tedy tou bílou tmou až k místu, kde se dala nabírat do dlaní a po hmatu našel, odkud se ozýval nářek. A co zjistil, by mu asi nikdo nikdy nevěřil, a tak se rozhodl, že to ani nikomu vyprávět nebude. Obrovský kámen totiž přiskřípl mlze plášť, a ta zůstala uvězněna v roklince a nemohla se tedy rozprostřít po krajině. Wolfimu se slunečné počasí zamlouvalo, na druhou stranu však nemohl snést, byl-li někdo v nesnázích a za pomoci pořádného klacku odvalil kámen a mlhu osvobodil. Naříkání ustalo, avšak po slunečném dni bylo již veta.
Wolfi nasbíral kmínky na výrobu násad, a jak bylo řečeno, o prapodivném setkání nikomu nevyprávěl. I když pak jen těžko vysvětloval, proč vždy, když na kraj široko daleko padne mlhavý příkrov, jeho chalupa zůstane zalita sluncem.
Rok na to se po celé Šumavě potloukaly hordy žoldáků, co se domů vracely po právě skončené válce. Léta byly zvyklí zabíjet a drancovat a nehodlaly se toho jen tak vzdát. Kam vkročily, tam zanechaly nářek a spoušť. Jednoho večera se zastavili i před Wolfiho chalupou. Chalupníka vojáci těžce ztloukli, vydrancovali a ukradli, co se dalo. Co nevzali, začali rozbíjet. Už se jeden chystal Wolfiho ženu zatáhnout do komory a další v chlívě porazit kravku, když tu celou chalupu zalila hustá bílá tma. Ztratilo se světlo, ztratil se i zvuk. Bílá kaše pohltila každé slovo a žoldáci jen otvírali huby, jak kapři na souši. Vodou nasáklá mlha je tlačila k zemi a vyvolávala v nich úzkost a děs. S výrazem šílenců se vyřítili z chalupy a snažili se té bílé lepkavé tmě uniknout. Až ráno se mlha zvedla a odhalila hrůzné zakončení celého příběhu. Pod srázem, asi půl míle od chalupy, leželo tucet mrtvých žoldáků s přeraženými vazy a ve tvářích jim i po smrti zůstal výraz naprostého šílenství a prožité hrůzy. Tím okamžikem byl dluh mlhy k Wolfimu vyrovnán a byla-li mlha v okolí, snesla se spravedlivě i na jeho chalupu.

Jaroslav Pulkrábek