I když mluvit v případě Hanzla o odvaze asi není na místě. Ten chlap se totiž ničeho na světě nebál, nevěděl, co je strach, a tak s ním ani nemusel nijak zápolit. Do lesa chodil uprostřed temné noci i při hrůzných šumavských vichřicích, kdy se povídalo, že v kraji řádí proslulý Černý myslivec a procházku přes stráženská blata či noční výlet do zříceniny Kunžvartu považoval za příjemnou kratochvíli. A tak časem snad i všechny ty lesní stvůry a potvory pochopily, že s Hanzlem nehnou a nechaly jej na pokoji.

Nutno však říci, že houženský Hanzl byl duše dobrosrdečná a nikdy svého nadání nezneužíval. O to víc byla jeho nebojácnost trnem v oku místním mládencům, kteří se všelijak snažili jeho pověst nebojsy otupit.

Bezelstný Hanzl pokaždé výzvu přijal. Jednou přespal o dušičkové noci v márnici hornovltavického kostela, jindy zas lapal na hraničních blatech světýlka a ve své dobrosrdečnosti přistoupil na každé hecování, které mělo přezkoušet jeho odvahu.

Jedné zimy se do Houžné na vejminek přistěhoval hajný, co sloužíval u knížete pána a znal šumavské lesy víc než kdo jiný. V hospodě při žitné poslouchal chasníky, jak pro Hanzla vymýšlejí další úkol a neodolal, přisedl si a že jim trochu poradí.

A tak v neděli po Křtu Páně, sotva se za Ptáčníkem vyhoupl měsíc, vydal se Hanzl do lesa. V bandalíru si nesl pokrývky z ovčí kůže, pořádnou svačinu a láhev něčeho ostřejšího na zahřátí. Den předtím se totiž s kamarády vsadil, že přenocuje v půli kopce, který se tyčil západně od vsi. Hanzl byl na podobné sázky zvyklý, a i když mu vynesly vždy jen pár drobných, stálo to za to. Nejdřív se podivil, že na něj přišli s tak lehkým úkolem, neboť nocí v lese již strávil nepočítaně, ale že každá koruna dobrá, a tak šel.

Pomalinku stoupal vzhůru a když na rozcestí narazil na starý buk, věděl, že je tam, kde má být. Nalámal si hromadu chvojí, na ni položil pokrývku, opřel se o kmen buku a přes kolena přehodil ovčí kůži. Chvilku bafal z fajfky, občas si lokl pálenky a poslouchal noční zvuky.

Měsíc zašel za mraky a hodiny na vltavickém kostele odbily půlnoc. A děly se věci. Všemožné potvory dorážely na Hanzla, tahaly ho za pokrývku, dělaly ksichty a prskaly. Jinému by stačil jen zlomeček toho, co Hanzl té noci viděl a v životě by po setmění nevytáhl paty z chalupy. Ale Hanzl seděl, bafal si z fajfky a přemýšlel, co ho na druhý den čeká za robotu. Lesní obludy jedna po druhé strašení nebojácného Hanzla vzdávaly, a když k ránu usnul poklidným spánkem, vytratila se i ta poslední. Avšak ještě než zapadl měsíc a oblohu ozářil první sluneční paprsek, objevil se u spícího Hanzla hajný na vejminku s dřevěným vědrem a na hlavu mu vysypal dobré tři tucty oslizlých ropuch.

„Mich gruselt´s!“ (děsím se) vykřikl zmatený Hanzl a vystrašeně zíral do přicházejícího jitra. Pak si sebral své přikrývky a pomalu se šoural domů, kde se přiznal ke svému zděšení. A od té doby se kopci nad Houžnou neřeklo jinak než Krustelberg.

A protože se Hanzl přeci jen naučil bát, přestala se pro změnu bát děvčata jeho a do roka si vzal nejhezčí holku ze vsi, se kterou měl pak kopu po mámě hezkých a po tátovi nebojácných dětí.

Jaroslav Pulkrábek