Hlad, bída a neskonalé utrpení zatvrdilo lidská srdce a málo bylo těch, co si zachovali alespoň trošku té lidské důstojnosti a křesťanské morálky. Život měl menší cenu, než bochník chleba a kde kdo si chtěl zachránit vlastní krk na úkor bližního. Krádež či dokonce vražda byla tak obyčejnou záležitostí, že už se nad ní nikdo ani nepohoršil.
Hospodský Johann ve starobylých Zbytinách ani jeho žena Anna nebyli jiní. V dobách míru vsí procházela obchodní cesta a hospoda vzkvétala. Jenže ty časy jsou ty tam a Johann je vlastně znal jen z vyprávění svého otce, který již dobrých deset let odpočíval na zbytinském hřbitově. Za poslední roky prošlo Šumavou mnohokráte vojsko sem i tam, uniformy se střídaly a žoldáci bez rozdílu barev jen drancovali a zabíjeli.
Martina, jediného syna Johanna a Anny, si verbíři odvedli před dvaceti roky a z tehdy sotva dvacetiletého mladíčka by dnes byl dospělý muž, jenž by se za normálních okolností chystal převzít otcovu živnost. Dvacet let však o něm v hospodě neslyšeli. Hospodská ze samého žalu zešílela a zemřela necelý rok po té, co jí syn narukoval. Johann zanevřel na celý svět a zlomyslnost a zloba byla jediným hostem v jeho hospodě.
Ale nic netrvá věčně. Jednoho roku se páni dohodli a válečný plamen zhasl. Zemí se potulovaly tisíce vojáků hledajících svůj domov. Krajina se za ty válečné roky natolik změnila, že často nenašli ani místo, kde jejich domovská ves stávala. V hospodě, kde léta neměli jediného nocležníka, zas bylo plno. Napadl sníh a váleční veteráni měli dost spaní na mezích či v zákopech. Navíc, když za léta loupení a drancování nosili při sobě nemalé bohatství. A tak jednou zvečera zaklepal na zbytinskou hospodu jeden z těch, co se vraceli z války a požádal o nocleh.
Místo bylo, a když voják vytáhl měšec naditý dukáty, našel se i kus slaniny, vajec i láhev dobrého vína. A nezůstalo u jedné. Hostinský naléval sklenku za sklenkou a oči jen nerad odvracel od měšce s mincemi. Jedním říznutím dokázal porazit mladého býčka a přestože voják byl samá šlacha s sval, po třetí lahvince silného vína s ním moc práce nebude. A tak se stalo. Ostatně jako v těch časech mnohokrát.
Vojáka, jenž sotva stál na nohou, odpravil jedním bodnutím a z kapsy vytáhl měšec, který mu tak učaroval. Necítil ani špetku lítosti, ani ten ždibíček svědomí se v něm nepohnul. Vždyť tolik mrtvých přinesla válka a o jednoho víc či míň, kdo to spočítá. Johann prohlédl vojákovu uniformu a s každou kapsou jeho bohatství rostlo. Nakonec mu z krku strhl medailonek a když si jej na natažené dlani prohlížel, rozklepaly se mu ruce.
V hrůzné předtuše se jej snažil otevřít, ale prsty se mu natolik roztřásly, že mu několikráte upadl na zem. Když se mu to konečně podařilo, zíral na obrázek nebožky manželky, tak jak jej nakreslil před desítkami let jeden potulný malíř. V tu chvíli mu došlo, že ve své hamižnosti zavraždil vlastního syna, který ve šprýmu chtěl zůstat nepoznán či sám vlastního otce a dům nerozpoznal.
Uplynula noc a hosté, kteří se ráno sešli k snídani, našli na prkenné podlaze hospody vojáka s nožem v hrudi a nad ním na trámu oběšeného Johanna.

Jaroslav Pulkrábek