Na tom by koneckonců nebylo nic divného, zvláště když ona mu jeho lásku opětovala. A tak se mohlo zdát, že jejich společné budoucnosti nestojí nic v cestě. Avšak tak jednoduché to přeci jen nebylo a ačkoli je známo, že láska nezná žádných omezení, v tomto případě si jich lidé navymýšleli až až. On byl chudý jak kostelní myš a pod společnou střechu si mohl přinést jen to, co měl na sobě. A to moc valné kvality nebylo. Ona byla jedinou dcerou obchodníka s dobytkem a navíc ještě její otec vlastnil velký dům s řeznictvím a podíl na městském pivovaru. Mládenec byl Čech jak poleno a dívenka měla předky jen z německé krve. A k tomu nutno dodat, že vedle rodičů, kteří měli o budoucím zeti své představy, si vimperské slečny hlídali i místní mládenci. A běda přespolnímu, který by chtěl lovit v jejich revíru. Ale vykládejte to dvěma zamilovaným hrdličkám. A tak se jednoho dne, ostatně jako mnohokráte před tím, pozdě večer vypravil výškovický mládenec do Vimperka za svou milou. Jenže se nějak prořekl předchozího dne v hospodě a jeho úmysl se přes klevetivé báby a nepřející chasu donesl k vimperským chasníkům. Není nutno dodávat, že ti se velice rychle domluvili na tom, jak si na přespolní konkurenci počkají na kraji Vimperka a dají mu poznat, že v jejich městě není vítaným hostem. Mladík vyrazil z domu hned po setmění a ve zlé předtuše se cestou modlil jeden růženec za druhým. V Hrabicích se navíc zastavil u kapličky a prosil Panenku Marii, aby ho od všeho zlého ochránila. Vimperští se schovali ve křoví nedaleko hřbitova a čekali, až se jejich sok objeví. Po dvou hodinách ho opravdu spatřili na cestě, jenže u hřbitova, zrovna když míjel kapli Čtrnácti svatých pomocníků, se k němu přidal tak velký dav lidí, že si mládenci na vetřelce netroufli. Když pak vešel do města, procesí se rozplynulo jako pára nad hrncem a vyškovický mládenec šel zas sám. Z přepadení tedy nebylo nic a o celé události se navíc začalo hned druhý den mluvit po celém městě i v okolí. Mládenec se dušoval, že šel celou dobu sám a ani živou duši nepotkal, natož celé procesí. Byl však rád, že šťastně unikl mnoha ranám, a protože šlo o pracovitého a slušného mládence, rodiče dívky se časem ustrnuli a jejich vztahu požehnali. Říká se, že pan otec měl tak živé sny, ve kterých ho jeho předkové k požehnání vyzývali, že ani nemohl jinak. Když pak zeť po jeho smrti převzal živnost, kterou zdárně rozšířil, nechal ve výroční den té události sloužit ve hřbitovním kostelíčku mši svatou za duše všech, kteří ho od pořádného výprasku zachránili a koneckonců tak přispěli i k tomu, že si svou milou mohl přes všechna protivenství dovést k oltáři.

Jaroslav Pulkrábek