Po šesti letech se rodina opět stěhovala, tentokráte do Horažďovic. Studoval ve Strakonicích, poté v Českých Budějovicích. Za války přišlo zatčení gestapem i totální nasazení v Linci, kde tváří v tvář hleděl na Adolfa Hitlera. Po vysvěcení na kněze v roce 1948 přichází na místo kaplana ve Vimperku a za dva roky útěk za hranice. Misie v africkém Alžíru, téměř čtyři desítky let života prožil v Mnichově. Dnes pravidelně pendluje mezi Mnichovem a českými Budějovicemi a téměř nikdy se neopomene zastavit na bývalé zátoňské hájovně. Na otázku, kde je doma, odpovídá Msgr. Karel Fořt, který před deseti dny oslavil devětaosmdesátiny, veršem z druhé sloky naší hymny. „Mezi Čechy domov můj“. „Ve Vimperku jsme společně s paterem Jilečkem a se spolubratrem, rovněž novosvěcencem Josefem Melkou, spravovali celý vikariát, který tehdy tvořila řada opuštěných kostelů a far. Mně připadl západní úsek, kam patřila například Kvilda, Nový Svět či Knížecí Pláně,“ vzpomněl na své první působiště Karel Fořt. Šumava po odsunu německého obyvatelstva nebyla rozhodně standardním prostředím a vyžadovala si hned od prvních dnů kněžské služby hledání nových cest a přístupů. To však ostatně Karla Fořta provázelo celý život. „V roce 1950 našli v lese kousek od Vimperka dvě mrtvoly a policie nás chtěla dát s tou dvojnásobnou vraždou dohromady. Situace byla vážná, a tak jsme na faře dospěli k názoru, že musíme využít poslední možnosti a utéct,“ vrátil se k létu 1950 pater Fořt. Varování před zatčením přišlo z poněkud nečekané strany od příslušníka SNB. „Přihodilo se to v noci 10. července 1950. Najednou někdo hází kamínky do okna a dole stojí příslušník SNB. Ten nám řekl, co se chystá, a že nám chtějí přišít ty vraždy,“ doplnil k předchozímu Karel Fořt. Oním příslušníkem byl otec bývalého místostarosty a dnešního zastupitele Jaroslava Zámečníka. „Jeho bratr byl knězem. Za války odmítl podat jedné Němce s „hakenkrajcem“ na klopě svaté přijímání a zemřel v koncentráku na následky lékařských pokusů,“ pokračoval Karel Fořt a jeho slova potvrdil i Jaroslav Zámečník s tím, že právě po nacisty umučeném strýci Jaroslavovi dostal své rodné jméno. Po krátkém pobytu v uprchlickém táboře Valka se tři kněží, kteří společně opustili Vimperk, rozhodli pro život misionářů a na Tři krále roku 1951 se vylodili v Alžíru. „V Batně již působil farář, který měl na starosti ještě nějaké filiální farnosti a mně přidělil dvě oázy, kam jsem měl každou neděli dojíždět. První byla vzdálená sto kilometrů a druhá se nacházela o dalších sto kilometrů dál,“ přesunul se Karel Fořt ve vzpomínkách na Saharu a následovalo dlouhé vyprávění o situaci v Alžíru v první polovině padesátých let a o životě kněze pod africkým sluncem. Ale ani tam nebyl klid a v důsledku osvobozeneckých bojů plných teroru a brutality se vrací Karel Fořt do Evropy. Domů nemůže, a tak začíná mnichovská etapa jeho života. Jenže ani zde jej nečeká poklidný život na faře. Jeho farností se totiž brzy stává celé Německo. Z Říma přichází pověření Missionarius migrantium sermonis Bohemicae in Germania a Karel Fořt se stává misionářem pro Čechy v Německu. Začíná mravenčí práce, navazování kontaktů a opět hledání nových cest pastorace a během následujících let se mu v pastoraci a utváření farního života krajanů podaří dílo téměř nevídané. Ale ani tím nejsou jeho aktivity vyčerpané. Přestože má monsignore Karel Fořt rodnou zem zapovězenu, na rozhlasové vlny je i přes všechny snahy železná opona krátká. Po čase se po vlnách Svobodné Evropy nesou promluvy Otce Karla začínající dodnes legendárním: „Dobrý den, milí přátelé, mladí, starší i věku pokročilého, za Šumavou, na Moravě i pod Tatrami“. A jak kněz, misionář, redaktor i skaut každým coulem shrnuje svůj životní odkaz. Žít „sub specie aeternitatis“, pod zorným úhlem věčnosti. Tak nějak to ostatně říkal i prezident Masaryk. Jaroslav Pulkrábek