Pečovatelka ráda zamete, ale i nakrmí kočky

Zatímco domácí hospicová péče je určena nevyléčitelně nemocným pacientům, kteří ještě ale nemusejí být trvale hospitalizováni v některém lékařském zařízení, pečovatelská služba je zaměřena především na pomoc lidem, kteří nejsou z různých důvodů zcela soběstační. Náplň práce pečovatelky se v tomto smyslu neopírá o lékařskou pomoc, která je hlavním úkolem domácí hospicové péče, ale o zařízení všeho potřebného, co z nějakých důvodů klient sám zařídit nezvládne.

Protože jsem si takovou práci nedovedl dost dobře představit v celé její šíři, vypravil jsem se minulý pátek s jednou z pečovatelek prachatického hospice, Danou Kovářovou, na návštěvu k jednomu z klientů, abych si o pečovatelské službě mohl udělat lepší představu.

V půl jedenácté dopoledne jsem se hlásil na recepci hospice, kde si mě Dana Kovářová vyzvedla a vysvětlila mi, že pojedeme na návštěvu k Marii Voglové do Zdenic, kam pečovatelka jezdí každý den dvakrát už od prosince. Vyjížděli jsme z propršených Prachatic, a když jsme vyjeli nad nemocnici, déšť vystřídal sníh, který navozoval atmosféru navrátivší se zimy. Takže zkrátka počasí, že by ani psa nevyhnal. O to příjemnější tedy byl náš vstup do světnice, kde na nás již Marie Voglová čekala, a která byla příjemně vytopená. Snažil jsem se svou přítomností nijak nenarušit návštěvu, a jen pozoroval, co se bude dít. Hned z počátku ale bylo jasné, že mezi klientkou a pečovatelkou je již navázaný vztah a rytmus, který není možné vytvořit za jediný den.

„Paní Voglová, nejdříve dojdu pro noviny, a potom připravím jídlo. Už vám ho přivezli,“ ptala se na začátek Dana Kovářová a už už se vracela s novinami. Mezi tím přijel jiný pečovatel, který za okno postavil jídlonosič a zase zmizel. „Máme dva jídlonosiče, vždycky jeden dáme za okno, v druhém dostaneme jídlo. Další den se to udělá zrovna tak. Jídlo paní Voglové vozí ze Strakonic, k jiným pacientům ale vozím třeba i jídlo z jídelny hospice,“ vysvětlovala mi pečovatelka a začala jídlo připravovat. Marie Voglová zatím přišla s pomocí chodítka z obývacího pokoje do kuchyně a zasedla k obědu. V tom se ozval zvonek a pečovatelka odešla zjistit, co je to návštěvu.

„Kolikrát, když někdo takhle zazvoní, ani tam nestihnu dojít, a když otevřu, nikdo tam už není. Proto je tahle péče pro mě opravdovou pomocí, ani jsem si nemyslela, že to bude tak dobré. Dneska je bohužel špatné počasí, minulý týden jsme ale s Danou chodily i na procházky. Už aby bylo jaro,“ přála si Marie Voglová a dále mi vysvětlovala, že pečovatelskou službu jí zařídila dcera, která se o ní sice stará o víkendech, v týdnu ale kvůli pracovnímu vytížení nemá dostatek času na to, aby stihla sama všechno obstarat. Dozvěděl jsem se, že pečovatelka zastane všechny potřebné práce: umyje nádobí, připraví oběd, dojde na nákup, vytře ve světnici nebo si s klientkou jen tak povídá u televize.

„Můžeme ale jít třeba příští týden také na sraz důchodců, nebo jsme se domluvily, že někdy zajedeme na návštěvu za mojí sestrou, která žije ve Vitějovicích. Je to všechno moc příjemné, je dobře že na to nejsem sama. Samozřejmě bych si ale nejvíce přála, abych se zase dala do pořádku a byla zdravá,“ pokračovala Marie Voglová.

Pečovatelka mezi tím umyla a poklidila nádobí, nachystala druhou porci jídla na odpoledne do mikrovlnné trouby, přichystala klientce léky na celý den dopředu a už se dívala po světnici, co by bylo potřeba zařídit dále. „Minulý týden, když bylo hezké počasí, tak jsme mohly jít i na zahrádku plít záhonky. Tedy, já jsem plela a paní Voglová mě navigovala. Bylo to ale příjemné, být na čerstvém vzduchu. Jestli to počasí dovolí, tak něco takového uděláme i příští týden, půjdeme se projít na zahradu nebo k rybníku,“ vysvětlovala pečovatelka Dana Kovářová. Ta se v současnosti stará o šest klientů v okolí Prachatic, kromě Zdenic jezdí také do Chrobol nebo na Konopiště.

„Také jsme ale jednu dobu jezdily třeba do Zlaté Koruny. Nejsme nijak vázány na Prachatice, protože klienti nám platí ujeté kilometry. Samozřejmě, fungují i další pečovatelské služby, třeba od charity, někteří lidé ale chtějí vysloveně nás, protože mnozí klienti mají například již přihlášku do hospice, a všechno vyřizování pak záleží už jen na domluvě. Je to takové více komplexní,“ vysvětlovala mi dále Dana Kovářová. Otevřela krabici s mlékem a z lednice vyndala konzervu.

„Teď dojdu nakrmit kočky, jsou tam přes ulici a paní Voglová by tam nedošla,“ vysvětlovala dále pečovatelka, oblékla si bundu a odešla do toho psího počasí nakrmit kočky.

Já zůstal s Marií Voglovou znovu na chvíli sám, dělal jsem si poznámky a zajímalo mě, zda jí v rámci pečovatelské služby něco nechybí. „Je to lepší, než jsem si představovala. Jsme už takový sehraný tým. Dana nezavře pusu, pořád si o něčem povídáme, což mi moc pomáhá. Navíc, ona musí pořád něco dělat, a často má strach, zda udělala všechno, co je potřeba, a na nic nezapomněla. Doufám, že trochu zesílím a budu se moci trochu starat také sama,“ přála si Marie Voglová. Pečovatelka se právě vracela z krmení koček a chystala se vytírat. A já nechtěl dostat koštětem…