Však lesy napravo od Vimperka jsou málo přehledné a těch, co v nich střeží pašerácké stezky, je žalostně málo. Stačí vyjít ještě před svítáním a z prodaného zboží si nebude muset dávat stranou ani krejcar na nepříjemné poplatky. Hodiny na věži čkyňského kostelíka odbily teprve třetí ráno, když Konrád vyskočil z postele. S hostinským se vyrovnal již večer, zkušenými a tisíckrát opakovanými pohyby připevnil na mezky zboží a ještě než odzvonilo půl, byl na cestě. Po hodince chůze přebrodil Spůlku a začal se stáčet ke Zdíkovu, aby se vyhnul dohledu Vimperka. Pak uzounkou cestičkou až dolů k Vltavě kolem močálu, tak minul celnici v Moldavičce, a skrytý zvědavým očím Kunžvartu ještě před polednem prodá své zboží obchodníkům ve Freyungu.
A stejnou cestou, avšak s jiným zbožím, se zas druhého dne za kuropění vydá k domovu. Zvířata ani nemusel moc vést, neb cestu znala. Přestože by se na první pohled zdálo, že za chůze dříme, opak byl pravdou. Poslouchal, zda neuslyší nepatřičný hluk sojky či zvěř vyplašenou hlídkou. Avšak zdálo se, že vše proběhne stejně poklidně, jako kdykoli před tím. Na nebezpečí ho tak upozornil až neklid mezků, kteří se zastavili a nechtěli dál.

Asi padesát kroků před nimi stál na cestě zvláštní tvor. Postava s těžko rozpoznatelným popelavým stařeckým obličejem, oděná do cárů z mlhy. Světélkující oči a místo rukou pařáty, jak ze smrkových kořenů. Mezci se začali plašit a i Konráda pojal děs, stočil se tedy dolů po svahu, aby se setkání s podivným strašákem vyhnul. Ušel však sotva pár kroků a byl tu znova. Opět se mu chtěl Konrád vyhnout, ale na pěšině, kam mínil uhnout, stál druhý. Ve zlé předtuše chtěl nechat obchod obchodem a vrátit se domů, jenže i za ním stálo stejné zjevení a jedině stráň nalevo byla volná. Vydal se tedy po ní a nadobro se vzdal naděje, že by pokračoval v cestě k hranici. Teď se jen ve zdraví a bez úhony dostat domů. Jenže cestu již nevybíral on, ale podivná mlhavá stvoření. Už nekráčel po pěšinách, ale cestou necestou se vyhýbal mlhavcům. Začínal ztrácet pojem o místě i čase a on i mezci se podobali štvané zvěři.

Celý les byl ponořen do husté mlhy a navíc začalo pršet, přestože když vyrážel, byla obloha plná hvězd. Mlhavec již nebyl jeden, ani tři, ale desítky. Mezci se již dávno splašili a utekli kdovíkam i se zbožím, ale v tuto chvíli se o ně již Konrád nestaral.

Jediným cílem bylo přežít a dostat se pryč z tohoto zpropadeného lesa. Co by teď dal za setkání s vojáky a jak rád by se nechal odvézt na vimperský hrad.

Cesta ho vedla stále dolů a tušil, že se musí za chvíli dostat k Vltavě. Už nešel, ale bezhlavě utíkal, vrážel do stromů, zakopával o kořeny a tak si ani nevšiml, že pod ním začíná měknout zem. Přestože byl za chvíli již po kolena zabořen v bažině, pokračoval dál, jen aby se vyhnul setkání s těmi přízraky.

Ty však přicházely stále blíž a blíž a stahovaly se kolem Konráda, bořícího se do bažiny stále hlouběji, jako smrtící smyčka. Mlhavci se shromáždili kolem něj, až na tváři cítil chlad, který z nich vycházel. Sotva zmizela jeho hlava pod hladinou močálu, na které zůstal jen soumarský klobouk, mlha se rozestoupila a celý kraj se rozzářil podzimním sluncem.

Mezky pak našli se zlámaným vazem pod svahem u Liščí hory a o Konrádovi již nikdo nikdy neslyšel.

Jaroslav Pulkrábek