Dodává, že má radost z toho, že společnost přestává hospic vnímat jako zařízení, kde se umírá. „Pravda je taková, že jsme především zařízení, kde pomáháme nemocným lidem od bolesti,“ vyvrací mýty Robert Huneš.

„Někde v televizi jsem slyšela známou osobnost, jak říká, že hospic je poslední štace. To není žádná pravda, pro mě je hospic nadějí,“ říká pacientka Miloslava Klausnitzerová, která si zároveň nemůže vynachválit zdejší péči. „Je úplně něco jiného přijít do zařízení, kde se na vás od rána do večera usmívají. Když máme chuť, vyvezou nás třeba do restaurace na kávu, na koncert. I tento přístup má vliv na to, že se můj stav lepší,“ popisuje Miloslava Klausnitzerová.

„Snažíme se o individuální přístup ke každému z pacientů. Proto jsou ve službě mimo lékaře vždy tři zdravotní sestry a čtyři až pět ošetřovatelů,“ vysvětluje k filozofii péče o pacienty ředitel hospice.

Právě i personálu se týkají jeho přání do budoucnosti. „Byl bych velmi rád, kdyby v našem personálu přetrvávalo neutuchající nadšení z práce, kterou konáme“ říká k novoročnímu přání.

V posledních měsících povědomí o prachatickém hospici, jediném zařízení tohoto druhu v kraji, stoupá. „Lidé k nám přicházejí nejčastěji rovnou z nemocnic a pacientů přibývá. O kvalitě naší péče vypovídají ohlasy, které u pacientů, ale i jejich blízkých máme,“ dodal na závěr ředitel Robert Huneš.