Co by zajímalo veřejnost o Jiřím z Ondřichů?
Nejsem si jist, ale snad, že jsem se ve Vimperku narodil a že ve Vimperku pracuji a žiji. Vimperk mi byl dán rodiči, kteří se podle jednoduché zásady geografického průměru sešli právě ve Vimperku. Maminka je z Nového Dvora, od Vimperka západně a táta se narodil v Setěchovicích východně od Vimperka. Právě Setěchovice jsou rodištěm Ondřichů, kde praděd Matěj přesídlil do stavení Matěje Nečiny. Po chalupě se stavení doposud říká U Matějů. Vimperáci mě znají ze školy a z bývalého Stavebního podniku ať jako mistra, nebo později projektanta. Jako projektant pracuji i nyní coby svobodný inženýr. Krátce jsem pracoval po vyučení v ČZM Strakonice a velmi krátce v Husinci v bytovém družstvu v čase „sameťáku“.

Sportovní třídy, lyžování a jejich talentovaný žák. Otevřeš své skříně s trofejemi ?
Otázka vimperských sportovních tříd je pro můj život zásadní. Nejen, že běžecké lyžování jako mimoškolní aktivita bylo povýšeno na stejnou úroveň jako školní docházka, ale obětavé nasazení pedagogů a trenérů bylo tak strhující, že já jakožto žák základní školu vychodil, lyžovat se naučil a při tom všem spoustu zážitků nabyl. Vzpomínám, jak jsme s našimi prvními trenéry Františkem Dolejším a s tebou Karle běhali první kontrolní závody okolo Malého Polce u Churáňova, přirozené terénní muldy byly nepřekonatelné překážky srovnatelné s alpskými krpály a mně překážely lyže, hole, nohy, ruce, všechno… Nebo jak jsme si výletem klestili cestu neudržovanou, zarostlou stezkou ke Zlaté Studni, a když jsme konečně vyjeli na sluncem zalitou pláň, oněměli jsme nad nádherným běžeckým stylem po pláni se prohánějící lyžařky Jarky Prosů a někdejší ředitel vimperské tiskárny pan Dolejší poznamenal: „Až sem přijedete příště, už budete jezdit taky tak.“ Trofeje nějaké byly, ale hlavní je trofej trvalá. Vyhrál jsem lásku k běžeckému lyžování.

Byl jsi předsedou Ski klubu Šumava a klub za tvého vedení přežil hodně krušná léta . . . 
Byl jsem předsedou proto, že jsem svému učiteli Hudečkovi věřil, že je toho potřeba. To, že jsme se v té době přesvědčili, že někteří jsou ochotni vydělat na čemkoliv, bohužel zapadá do dnešního běhu času. Hledání sponzorů po pádech dříve tradičních dotátorů mne upozornilo na jev, který jsem do té doby neznal, ačkoliv vznikl v hluboké totalitě, a asi nejen tam. Totiž je-li potřeba naplnit myšlenku finančním zdrojem, někteří „potřební“ uhájí své židle právě tím, že jsou nutní k tomu, aby finance došly myšlenku a tyto finance právě ukrátí pro svoje „potřeby“. Ostatně současné kauzy jsou dost výmluvné, no asi s jídlem roste chuť. A je to všude! Konkrétně například pro klub účtované desetitisícové částky za úpravy stop na komerční šumavský skimaraton od podniku spravovaného ČSTV byly otvírákem mých očí. Orientace lyžařského klubu na tradiční partnery, školy, obce a „uvědomělé“ sponzory je správným řešením. Vše totiž závisí na osobních vazbách předsedů, starostů, ředitelů, účastníků . . . Pokud mají stejný zájem, jde skoro všechno.

Jaký je sportovní a oddychový Skiareál Vodník z pohledu odborníka na projekty?
Skiareál je zařízení, které nemůže mít každý. Dokonce ani ten, kdo má peníze ho nemůže mít všude. Závisí na místních podmínkách, jak terénních, klimatických, dopravně dostupných a spoustě dalších. Vimperk má kliku, ale to do budoucna stačit nebude. Ta klika právě spočívá v místě, jakým Vodník je, dál v dobrém přístupu všech majitelů dotčených pozemků a v neposlední řadě v nasazení skiklubáků. Je potřeba se postarat o chod zázemí bez účasti dobrovolníků. I když nejlepší období bývá právě při zrodu věcí a dobrovolnickém nadšení. Technicky náročný provoz vyžaduje správce nejlépe placeného ze silného rozpočtu, a to rozpočet sportovního klubu není. Jasné řešení vidím v účasti města Vimperk. Jinak rozvoj skiareálu je neomezený a lyžařský výlet z Vodníku přes Šindlov do horní části Šumavy je snad dost motivující.

Jak to vypadá s tvým volnočasovým režimem. Máš vůbec jako OSVČ nějaký?
Být pánem svého času. To je přání na počátku činnosti každé OSVČ. Když je pak výdělečná činnost prováděná, samostatné osobě jaksi ujde, že čas, který by věnoval volnočasovým aktivitám, vlastně nemá. Ale je to kompenzováno tím, že alespoň dělá to, co ho baví. Ve vztahu k bafuňářské aktivitě ve Ski klubu jsem si právě uvědomil, že nestíhám skloubit bafuňařinu, práci a rodinu. V této rovnici je to jednoduché, chci–li uživit rodinu, musím pracovat, pak to ostatní. Volnočasový režim ale plním, občas i sportuji. K tomu, ale poznamenávám, že v posledních letech si vybírám nějakou daň nebo co, hlavně při kolektivních sportech, tu si natrhnu sval, tu pleš. Takže běžky jsou pořád nejlepším sportovním vyžitím, navíc mně už teď tolik nepřekáží jako na tom počátku.

Když už jsi dokázal si postavit dům na Šumavě, vysvětli, proč zrovna na Šumavě?
To, že jsem postavil dům, není jenom moje zásluha, lépe, je to moje zásluha pouze z části. Hlavně mně nechyběl. Mojí Janě ano, no a já jí moc radosti nedopřávám, tak aspoň v tomto případě. Navíc tchán je zedník, první švagr instalatér, druhý elektrikář, vše korunoval pozemek, jižní svah, na jihu boubínský masiv, Vimperk hluboko v údolí, prostě všechno se nastavilo, že jsem se už neubránil. Úvaha, proč na Šumavě je jednoduchá všichni zúčastnění jsou tu doma. Přitom domov to není jenom rodina. Mně objevit domov při dospívajícím věku pomohli moji učitelé, i ty Karle. Dokázali toho hodně, jsem rád, že při vzpomínce na DOMA se mi kromě Šumavy vybavíte i vy.