„Táta měl doma moskviče z roku 1960, tenkrát jsme ale nevěděli, že dneska to bude mít nějakou cenu,“ vypráví majitel několika historických vozidel a motocyklů, který se mezi motory pohyboval od malička.

Tatínek byl automechanik. Záměrně nechce napsat příjmení a věk, aby na sebe zbytečně nepoutal pozornost. Vlastnit a upravovat veterány není koníček, ale pořádný kůň. „Je to náročné finančně, o času nemluvím a nejhorší asi prostorově,“ tvrdí.

O vavříny nejde

„Já sám jsem si prvního veterána koupil, když mi bylo pětadvacet a byla to Aerovka 662 z roku třicet jedna,“ říká s tím, že i tenhle skvost má stále v garáži spolu například se Škodou Felicia z roku 1961. „Nejvíc si asi vážím motorky Indian z roku 1928,“ přidává další raritku.

Celkem má ale šest funkčních strojů, s nimiž může okamžitě vyjet, třeba na soutěž. „To první letos bude květnová Křivonoska,“ potvrzuje s tím, že z veteránských soutěží vždycky nějaký ten vavřín přiveze. Nejezdí sám, přítelkyně musí a děti se „tetelí“ blahem, když mohou jet také a navíc řídit nějakou tu nádheru. „Na závodech ale nejde o ceny. Jde o to, že se potkají lidé se stejným zapálením pro věc a mohou si vyměnit zkušenosti,“ říká.

Více vtištěném vydání vpondělí 25. února 2008.