Josef Domín ze Zátoně, ročník jedenatřicátý, pamatuje bohoslužby tak, jak se sloužívávaly před reformou druhého vatikánského koncilu.
„Misál, to byla pořádná kniha, která se přenášela z jedné strany oltáře na druhou a vlastně ji ministrant vynášel již ze zákristie. Obřad byl o mnoho složitější a pestřejší a tedy i náročnější, nemluvě o tom, že se vše odehrávalo v latině a i ministranti museli odpovídat latinsky,“ vzpomněl na doby svého dětství Josef Domín.
Jím zmíněná rozměrná, několik kilogramů vážící kniha zvaná misál se používá dodnes, nicméně mnohem menší i lehčí a navíc ji ministrant nebere tolikrát do rukou, jako před koncilem. Ale i jinak má ministrant dnes mnohem lehčí práci. Roráty, které začínaly v předvánoční době již velice brzy ráno, jsou dnes spíše vzácností, ubylo procesí a jiných slavností.
A jak se lišilo prožívání ministrantské služby v porovnání s dneškem? „Asi vůbec. Díky ministrování jsem měl možnost bohoslužbu prožít opravdu intenzivně a poznat smysl a podstatu jednotlivých částí mše. Naučil jsem se víc si vážit kněží, protože jsem je i mnohem lépe poznal,“ srovnal obě doby Josef Domín, který je dnes pravidelným návštěvníkem hornovltavického kostela.
Právě tam každou neděli při bohoslužbě čte jedno z liturgických čtení a dodnes dokáže předříkat všechny latinské texty, které v dětství jako ministrant potřeboval ke své službě.

JAROSLAV PULKRÁBEK