Okolo půl šesté ráno, někdy dříve, někdy později, záleží na momentálním stavu děcek, růstu zubů, nemoci a podobně, se začne vrtět Kubík v postýlce. Já tiše ležím a doufám, že se mu podaří ještě usnout. Bohužel, za několik málo vteřin začne procvičovat žvatlání, kterým nás chce upozornit, že je čas na teplé mlíčko. Žvatláním obyčejně probudí Aničku, která je naše Šípková Růženka. Ta je pak rozmrzelá a kňourají oba, že chtějí k nám do postele. Prťata přendáme tedy k nám, kde už Kuba většinou sedí a taťka jde ohřát mlíčko.

V šest se vstává, tedy vstávají děti a taťka, maminka načerpává energii na celý zbytek dne. Okolo 7. hodiny vstávám já, abych se vrhla do obýváku, který vypadá jako po výbuchu. Standardně poklidím hračky do krabic, puzzle k puzzlíkům, kostky ke kostkám, vysaji, uvařím dětem čaj, okrájím jablíčko. Pak si jdeme hrát.

V devět hodin nás čeká svačinka v podobě přesnídávky, sníst nám to trvá 10 až 15 minut, naštěstí naše děti jsou jedlíci, ťuk, ťuk, ťuk, tak to do nich nemusíme cpát pod tlakem.

V deset hodin se chodí spát, děláme hají. Kuba je od malinka náročné dítě, tak ho uspáváme v náruči na gymnastickém míči. Někdo má sice výhrady vůči tomu, že už je velký kluk a že už by měl usínat sám, ale kdo ho nezažil plakat, neuvěří.

Pak je řada na mamce, udělá si kafe, něco málo posnídá, většinou při tom kouká na internet, klasika facebook, skype, zprávy. Snídám tak 30 minut, pak následuje myčka, pračka, sušička. Když nemám zrovna vařenou polévku pro děti, tak se jde vařit polévka, tu vařím obvykle na dva až tři dny, záleží, jak jsou dvojčata a taťka při chuti

V 11.30 hodin děti vstávají, naštěstí už jsou soběstačné, tak stačí dát bačkůrky a nechat si je hrát a já můžu pokračovat v rozdělané práci, občas musím zasáhnout, ale jinak si spolu vyhrají. Což je, myslím, obrovská výhoda dvojčat. Když už je to spolu nebaví, tak mi jdou asistovat u skládání prádla, to je baví asi nejvíc. Vytahovat složené věci a omotávat si je různě kolem krku a hlavy. No, kdo by neznal větší zábavu, že?! Když je nouze největší, tak si hrají s hrníčky s čajem, což pro mne znamená, že je musím pak celé převléct. Jo, když jsme u převlékání, tak Anička se dnes ráno celá pokydala od přesnídávky a ještě se v tom matlala, takže dnes už je v této hodině převléknutá potřetí.
Ve 12.30 až 13 hodin přichází na řadu oběd, mají většinou polévku, kterou si vařím předem a jenom ohřívám a 1 skleničku, nejraději mají ryby. Ty já moc nejím, tak proto „skleničkujeme“.

Po obědě nás většinou čeká velká výprava ven, ale v dobách sněhové kalamity zůstáváme doma, náš široký kočár v kombinaci s neupravenými chodníky prostě nejde nějak dohromady. Takže vymýšlím náhradní program, jako stavění z lega, prolézání židliček, skákání na posteli, zatloukání, skládání puzzlí, prohlížení obrázkové knížky s říkadly.

Většinou tyto činnosti následují po sobě. Prostě musím děcka zabavit a unavit, než půjdou zase spát. Anička byla nemocná, tak si vyžaduje víc chovat, ale to se zase časem spraví. Tak s ní sedím na křesle houpu jí a prohlížíme si knížku, teď je prostě víc unavená. Kuba mezitím asistuje v kuchyni, vyklidí celou spodní přihrádku, kde mám plastové krabičky na jídlo a jiné drobnosti, které ho baví.

Jakmile jdou spát, jdu rychle uvařit puding, aby měly děti na svačinu, pak jím já a dávám si kávu, můj životabudič, protože kolem 16. hodiny zase loupežníci vstávají. Když je chvíle, tak se letmo podívám na internet. Během spánku ještě chodím ke Kubíkovi, protože se budí a pláče, klasika rostou nám zuby. Mezi tím musím uklidit rozházené hračky, vyklizenou přihrádku a tak vůbec to dát do pořádku, abych se tu o to nepřerazila.
V 16 hodin vstávají, Kubík většinou první spustí a chce z postýlky, Anička ještě dospává. Pak přesnídávka, naštěstí předem uvařený puding s mandlovým máslíčkem.
V 16.30 hodin začíná Kouzelná školka, tak děti koukají, ale bohužel vydrží zatím jen u znělky. Odpoledne už jsou mrzouti mrzutí, tak je to s nimi náročnější.

Kolem 17.30 hodin přichází taťka domů. Pro mne to znamená tak trochu vysvobození ze spárů dětí. Konečně si můžu s někým normálně promluvit. Pak si je převezme a já jdu dělat něco k večeři a pro sebe jídlo na druhý den.

V 19.30 hodin se oba jdou koupat. Koupe taťka a na mne je zajištění servisu okolo, připravit pyžámka, ohřát mléko, najít dudlíky a připravit plenky. Ve 20 hodin ukládám Aničku, dám jí lahvičku položím do postýlky a odcházím do kuchyně, kde se mezi tím dodělává večeře. Za pár minut po usušení Kubíka si ho vyzvedávám a dávám do postýlky s lahvičkou.

Tím skončil náš jeden den. Sice to vypadá, jako procházka růžovým sadem, ale jsou dny, kdy jdu spát v devět hodin, ztahaná vyčerpáním. Kubík má 13 a Anička 12 kilogramů. Kuba permanentně chodí s boulí na čele, Anička s odřeným nosem. No, nebudu si stěžovat, myslím, že se máme ještě na co těšit.

Když bylo nejhůř, říkala jsem si, jaké je to mít jenom jedno dítě? Ale okamžiky, kdy rozesmívají jeden druhého, houkají na sebe za rohem a pak padnou smíchy na zadek, tak ty jsou k nezaplacení!

P. S. : Chtěla bych potkat jednou chlapa (musel to být chlap, žádná ženská by to nevymyslela), který nazval mateřskou dovolenou, dovolenou. Ráda bych mu totiž vysvětlila, co si pod pojmem dovolená představuji . .