Tím je příroda.
Stále ještě můžete navštívit ve výstavních prostorách Prachatického muzea na Zámečku výstavu motýlů z jeho sbírek. Křehká, někdy více, jindy méně barvitá krása ale není jediným koníčkem. Lépe řečeno s tím hlavním úzce souvisí.

Jsou vaší největší zálibou skutečně motýly?

Není to tak docela, spíše je mým velikým koníčkem příroda a motýly jsou víceméně motivací, jak se dostat přírodě pod kůži a jak ji pochopit. Pro mne bylo vždy motivací jet se podívat do nějakého území a prostředkem bylo poznání některých motýlů a zároveň, protože jsem vlastně poloviční vystudovaný botanik, také rostliny a poznat tak zákonitosti jednotlivých ekosystémů. Tím i interakcí člověka nebo velkých hospodářských zvířat. To se prolíná celým mým životem a dokáži to tak aplikovat nejen u sebe, ale například i v podmínkách Šumavy.

Mluvíte o cestování, nakolik se cítí být Alois Pavlíčko cestovatelem?

Já cestuji za přírodou, protože některé typy ekosystémů za mnou přijít nemohou, i když je fakt, že k některým částem světa mám zvláštní vztah. Přesto preferuji palearktické oblasti a tropy jsem sice viděl, ale nemní to můj šálek čaje. Rozhodně ale nejsem cestovatel v tom slova smyslu, spíše poznávám přírodu v cizích krajích.

Dá se říci, na kolika světadílech jste byl?

Určitě jsem navštívil severní i jižní Ameriku, byl jsem v Asii, ale nebyl jsem v Austrálii a na Antarktidě.

Dovedu si představit váš zájem o Austrálii, ale bylo by z vašeho pohledu co zkoumat na Antarktidě?


Dají se zde zkoumat určité druhy much, které se vyskytují na pobřeží, ale je to minimum. Bratr se mi například snažil udělat radost a ze svého měsíčního pobytu na Islandu mi přivezl pět motýlů a dvě mouchy a tvrdil, co ho to stálo úsilí.

Jaký vliv na vás měl Aleš Záveský?

Určitě to byla systematická práce, ke které nás vedl a to mi dnes, když si sednu jen k počítači, mi nikdo nedá. Určitě ve mně probudil hlubší zájem okolo. V době neexistence počítačových technologií, o internetu ani nemluvě, šlo o předávání zkušeností a někdy byla ta moudra tak obecně platná, že jsou užitečná i dnes v přemíře informací, ve kterých se dnešní děti mohou ztrácet. My jsme oproti nim měli informací relativně méně, o to více jsme byli vedeni dobrat se kořenů a zákonitostí přírody. Tím, že jsme hodně pracovali ve prospěch životního prostředí, vytvořili jsme si vztah, který se dnes nedá ničím nahradit.

Myslíte si, že by se Aleši Záveskému líbilo označení jeho osoby jako environmentalisty?

Na internetu a stránkách ministerstva životního prostředí je nyní umístěna anketa, v níž lze hlasovat o lidech, kteří byli nejpřínosnějšími osobnostmi pro ekologicko výchovu a environmentální vzdělávání. Domnívám se, že role Aleše Záveského byla díky pedagogické praxi a osobnímu příkladu a vůbec umění strhnout pro věc nenahraditelná. Každý, kdo měl možnost seznámit se s Alešem Záveským, bude na něho určitě vzpomínat a řadu věcí předá svým dětem.

Jak moc se změnilo prostředí kolem vás za dobu, kdy se přírodě věnujete?

Kdysi jsem se totéž pokusil zjistit a srovnával jsme Prachatice a jejich okolí relativně dobře vymezeném v období sta let. Jen z hlediska modelových motýlů, kterými jsou denní motýly, i když na Prachaticku to bylo vždy maximálně do devadesáti druhů. Ukázalo se, že zhruba deset až patnáct procent se mění. Jeden druh nahradí druhý. Před sto lety tady existovala poslední populace jasoňů červenookých. Ještě ve dvacátých letech v oblasti Husinecké přehrady se nacházely okáči z rozvolněných lesů, kde se páslo. Ani to dnes už není, protože jsme zalesnili tyto plochy. Na druhou stranu se rozšířily druhy motýlů, které byly z rašelinných nebo podmáčených luk, které člověk zase tolik nevyužíval. Takže problémem byla vždy intenzifikace, ať už v zemědělství, nebo v lesnictví. Bylo jen jediné období, kdy z tohoto území zmizelo zhruba třicet procent veškerých motýlů, a to bylo v osmdesátých letech minulého století. V té době se nadměrně užívala chemizace v zemědělství i v lesích a celá naše republika byla zatížena melioracemi a rekultivacemi krajiny: To bylo nejhorší období, ve kterém jsme přišli zhruba o třetinu biodiverzity. Pro mne z toho plyne poučení, že vždy se něco děje, ale pokud si nezničíme základ, aby se mohly druhy vracet a nezničíme si jednotlivá aktiva, dnes tomu říkáme udržitelný rozvoj, pak se vždy hmyz v krajině udrží, což platí i o motýlech.

Před nedávnem se objevily informace o tom, že je snaha vytvořit speciální louky pro motýly a jejich záchranu. Má to smysl i na Šumavě?


Pokud bychom nechali přírodu lidově řečeno ladem, přijdeme někde o zhruba až sedmdesát procent biodiverzity a to také není cíl, stejně jako intenzifikace. V našich podmínkách by určitě bylo dobré jít cestou extenzivního využívání, aby se někde páslo, někde síklo a napomáhat tomu, aby i vlastníci pozemků měli zájem v krajině tvořit. Určitě není na závadu, že někde probíhá sukcese, ale na druhou stranu potřebujeme plochy, kde ji budeme blokovat ve prospěch pastvin. Nepotřebujeme mít všude různá stádia lesa. Všechno to souvisí se vším a obecně lze říci, že Šumava je oproti historii poměrně dost zarostlá, ale není řešení všude dělat louky, golfová hřiště, ale podpora drobnějších změn je určitě lepší. I když je třeba se na každou změnu dívat v horizontu alespoň padesáti let. Každopádně na Šumavě zmizely ty druhy, které byly závislé na extenzivním způsobu hospodaření, jako jsou pastviny. Neexistují obecní draha, což znamená málo se pase, kdo si dnes vyžene dvě tři kozy nebo pár krav na obecní pastinu. Proto vymizel například i hořeček horský, který je dnes naším endemitem a musíme jej chránit.

Kde se Alois Pavlíčko cítí lépe?

Když jsem například v Himálajích, vždycky si vzpomenu na vůni našich rašelinišť a luk a říkám si, že by to byla škoda opustit, i když připouštím, že se mi tam líbí. Když jsem zase třeba rok v Prachaticích, mám zase cukání nasát třeba vysokohorský vzduch. Je to ale o vyváženosti a vždycky jsem se nejlépe cítil na Šumavě od Prachatic a k jejím vrcholům.

Jak dokáže civilizace ovlivnit přírodu už je obecně známo, ale kde jsou ty nejkřiklavější případy?

Takových oblastí je strašně moc a je jedno, zda jsou to Himálaje nebo Amazonie. Obecně vzato lze říct, že se zbytečně moc těží v lesích, lhostejno či v amazonském pralese nebo deštných pralesích či horských lesích. Například v Pákistánu je dnes tolik lidí, že dnes kácejí i poslední pruhy v zóně lesa před alpínskou zónou, kde už les nemá šanci existovat. Je to vše o exportu a o vytváření půdy pro zemědělství jen pro uspokojení potřeb obyvatelstva. Na druhou stranu jsou oblasti, kde člověk degradoval krajinu natolik, že jakákoli obnova není možná v dalších sto letech. Tím přicházíme o další fenomény. Vůbec se nedivím tomu, že planeta může mít problémy. Sice můžeme diskutovat o globálním oteplování, ale osobně za větší zlo považuji to, že nám chybí temperování. Každý les na planetě temperuje teplotu, mírní výkyvy. To dělá a bude dělat moc, vidíme častějším střídáním teploty i častějšími přívalovými dešti. Pokud ročně ubývá na planetě tolik lesa, jako je výměra celé republiky, někde se to prostě projevit musí.

Zamiřme na Šumavu. Jak byste hodnotil své životní období spojené s funkcí ředitele Správby NP Šumava?


Začínalo to jako veliká výzva. Na konci to pro mne už byla marná snaha posunout věci dál, vyjasnit a vyřešit. Na začátku pro mne byly alfou a omegou čtyři věci. Ve vztahu k současnému stavu to bylo udělat zonaci v národním parku tak, aby byla dohodnuta, což znamená dohodnout ji tak, aby byla akceptována i dalšími hráči v regionu. Proto jsem říkal, že dokud toto nebude, s dalším postupem počkám třeba rok nebo dva. Ovšem funkční období na této horké židli je tak krátké, že o tom nemá smysl uvažovat dál, co se mělo, nebo nemělo. Jestliže v regionu nebudou dlouhodobé koncepce ctěny a respektovány, nelze jít dál. Stejně naivní vidím diskuze z hlediska vývoje přírody. Sleduji ji z hlediska až tisíce let a spolupracuji s odborníky například na pylové analýze, takže vidím, že vývoj krajiny je dán. Je bezpředmětné diskutovat o počtech smrků, byla zde období, že smrk se dal na Šumavě počítat v řádech několika procent. Myslet si, že ho tu bude pořád devadesát procent, nebo že stromy porostou věčně, mi připadá jak myšlení malého dítěte.

Sám hovoříte o nutnosti mít les kvůli temperování. Tak trochu to ale nejde dohromady se současným stavem Šumavy, kde jsou vedle holin hektary uschlých stromů?

Je třeba to vidět tak, že jsme nepřišli, na rozdíl od Amazonie, o celý lesní ekosystém, ale jen o stromové patro, a to ještě ne všude. Pokud v horských smrčinách odejde stromové patro, stále zůstává mechové patro. Pokud nebudeme tak hloupí, abychom taková místa odvodnili kvůli intenzivnímu hospodaření, nepojede ekosystém sice na sto procent, ale pořád pojede na osmdesát. A z hlediska lesnatosti Šumavy, kde máme části uschlého lesa, bavíme se o několika procentech, rozhodně ne o stu procent suché Šumavy. Je třeba vidět i to, že se hodně změnilo v regionu díky existenci národního parku z hlediska zlepšení klimatu. Revitalizuje se kdejaké rašeliniště, likvidují se odvodňovací systémy. Když jsem si kdysi dělal propočty, zjistil jsem, že na každou korun vloženou do těchto obnov, jsme dokázaly udržet dva kubíky vody v přírodě. To za nás neudělá žádný poldr, žádná přehrada a navíc to za nás les dělá zadarmo. Pokud si to tedy nezkazíme do budoucna intenzivním lesním hospodařením.

Nejde vzít čas zpět a určitá rozhodnutí v minulosti kritizovat s vědomím dnešních zkušeností je složité, ale dá se říci, že se na Šumavě něco nepovedlo, když se v roce 1992 Národní park Šumava zakládal?

Svou úlohu určitě sehrály dvě věci, které se nedotáhly do konce. Bylo dokonce usnesení vlády, že do roka od vyhlášení národního parku, musí být nejen majetkové vypořádání, které se také protáhlo, ale také měl být schválen zákon o Národním parku Šumava. Do roka se mělo také investovat dvě stě milionů korun do obecní infrastruktury, aby se rozvoj nastartoval. Mrzí mne to o to víc, že jeden z těch, kteří to měl na starost v té době, je dnes neustálým kritikem parku. Bylo by dobře se podívat trochu zpět. Chybí i vytvoření jasné zonace. Lidé dnes potřebují mít zjednodušení. Sice si můžeme povídat o fungování ekosystému, ale pro každého starostu bude alfou a omegou první nebo bezzásadová zóna a co a kde lze dělat a kde už má přednost příroda. A to hlavně v dlouhodobém horizontu. Pokud v tom není jasno a mění se to až příliš často, což je ukázka změny a následné roztříštěnosti prvních zón, je v tom zmatek. Nikdo neví, co by měl chtít a chce tím pádem všechno. Tím, že se od začátku věci nedořešily a vlády od samého začátku neplnily svá vlastní usnesení, dospělo to na Šumavě k takto vyhrocené situaci a cesta zpět už není a nesmaže to ani žádná tlustá čára.

Našla by se tedy ještě vůle vytvořit zákon o Národním parku Šumava?

Ta povinnost stále zůstává, ale Šumava není v žádném právním vakuu. Stále platí nařízení vlády, je to věc legislativy. Žádný zákon není samospasitelný. Určitě jsou dvě možnosti. Buď se zruší nařízení vlády a tím i park, vrátíme se k přírodním rezervacím a chráněné krajinné oblasti, ale pak je potřeba zrušit i benefity plynoucí z existence parku. Nebo se dá jít cestou, podobně jako v Bavorsku, určit zákonem co a do kdy se musí udělat. Dnes je to na Šumavě jen o plánu péče a dalšími rozhodnutími a to je prostě málo a legislativní síla je malá.

Není to tak, že diskuzi o zákonu o Národním parku Šumava nikdo nechce spíše proto, že by nastalo opětovné parcelování Šumavy a nastoupily by naplno lobbistické tlaky?

Zatím všechny návrhy, které byly předloženy, včetně naposledy zrnovaného od komunistického poslance Filipa, byly o přerozdělení kompetencí. Nikdo ale nesleduje úzus v rámci Evropy a vypořádání vztahů mezi regionem a státní správou. Dnes do toho ještě vstoupily kraje, které chtějí své kompetence a uplatnění svých rozvojových plánů. Většině z nich ale nejde o blaho těch 1060 obyvatel Šumavy, nebo těch, kteří tu hospodaří. Je to složitá situace a bude záležet na tom, zda veřejný zájem převládne o velikosti národního parku a zda má být pouze nálepkou, nebo bude strategický z hlediska ochrany přírody na neobyvatelných místech.

Čím si udělá Alois Pavlíčko radost?

Třeba jen tím, že se bosí projdu v rašeliništi, kterých je i kolem Prachatic dost. Stačí se podívat na Rohanovský vrch nebo na Libín. Je to jen o znalosti území. Člověk by měl hledat určitou pokoru a symbiózu s přírodou, aby načerpal energii. Klidně to může být i jen kousek lesa za městem.

Tři přání, jaká by to byla?

Určitě, ať jsme zdrávy, máme zdravé prostředí a pokud to máme, buďme pokorní k živáčkům i neživáčkům, se kterými sdílíme naši planetu, tu máme totiž jen jednu dohromady.