A nebýt teprve třináctileté Terezy Lesayové, pravděpodobně by skončil tragicky. Ve volné hodině mezi dopoledním a odpoledním vyučováním se pár žáků rozhodlo jít k netolickému rybníku Mnich, kde se chtěli houpat na provaze, který je přivázaný na větvi stromu nad hladinou rybníka. „Bylo nás tady několik, a protože většina z nás místo znala, zhoupli jsme se bez problému. Mezi námi byl i Martin, který si to také chtěl vyzkoušet. My jsme si ho ale v tu chvíli moc nevšímali, protože jsme si šli zrovna sednout na lavičku, kde jsme si povídali. Najednou jsme slyšeli jak spadl do vody. Vypadal ale, že si dělá legraci, a tak nikdo z nás zpočátku nereagoval. Nevěděli jsme, že neumí plavat,“ začíná vyprávět Tereza Lesayová, která záhy dodává, že legrace přestala v tu chvíli, kdy spolužák Martin začal polykat vodu a oni si uvědomili, že o vtip nejde. „Byli jsme všichni zaražení a nevěděli, co dělat. Poté ale na mě ostatní začali křičet, abych mu pomohla. Ještě, než jsem do vody skočila, jsem váhala a přemýšlela o tom, jestli nebude lepší sundat si boty, aby mě netáhly ke dnu. Když jsem ale viděla, jaká je situace, skočila jsem do vody i s nimi a doplavala k Martinovi, kterému jsem řekla, ať se položí na hladinu. On naštěstí poslechl. Asi metr od břehu jsme začali mít problémy. Proto jsem se rozhodla, že já poplavu pod hladinou a Martina budu držet nad ní. Nakonec nám pomohli spolužáci ze břehu, kteří nás vytáhli,“ popisuje hrůzný okamžik mladá zachránkyně, která základy pomoci zná z kurzů plavání. „Jediné, na co jsem myslela, když jsme byli ve vodě, je to, že se chci dostat co nejdříve na břeh. Základy jsem znala, rozhodně jsem se ale podle nich celou dobu nedržela, udělala jsem to po svém,“ mluvila o jediných myšlenkách, které ji ve vodě provázely. Třináctiletá Tereza se nejen pro stejně staré spolužáky stala hrdinkou. Za svůj nemalý čin byla totiž s podporou celé školy nominována na Cenu Michala Velíška, jejíhož vyhlášení se zúčastnila minulý čtvrtek. A i když si hlavní cenu neodnesla, sama říká, že to byl pro ni úžasný zážitek. „Kromě mnoha významných lidí, se kterými jsem se tady setkala a popovídala si s nimi, mi darovali také pamětní list, stříbrnou minci a nebo knihu s fotografiemi Prahy. Jsou to pro mě ale hlavně vzpomínkové věci, pravou hodnotu má pro mě to, že Martin je v pořádku,“ ujistila zachránkyně, která s přesvědčením uvádí, že pokud by situace ještě někdy nastala, určitě by se chtěla zachovat stejně. „Přijde mi také, že se od té doby na mě spolužáci více obrací, když mají nějaký problém. Třeba jeden měl problém s tělocvikem, a tak jsem mu poradila, že hlavní je, když se bude snažit. Samozřejmě jsem s ním ale i trénovala, aby byly vidět výsledky,“ vyprávěla Tereza Lesayová. Podle jejích slov se ale také mnohem víc sblížila právě se spolužákem Martinem, kterého z vody vytáhla. Nestala se tak jen jeho „Andělem strážným“ jak už byla jeho rodinou i nazvána, ale především velkým kamarádem. „Když si zpětně vzpomenu, jak taková legrace, kterým houpání mělo být, mohla dopadnout, doufám, že už to nikoho nenapadne. Už jenom další pocity, které jsem při večerní hygieně měla já i Martin jsou odstrašujícím příkladem. Jak jsme si oba vyprávěli, stejně jsme totiž váhali, když jsme měli jít do sprchy,“ vzpomíná na to, jaké následky měla zářijová událost. Tereza Lesayová a její spolužáci tak mají budoucnost před sebou. Na otázku, zda už tak má představu, čím by chtěla být, uvádí, že přemýšlí o možnosti přejít v dalším roce na sportovní školu. Jak totiž prozradila, bez sportu si nedokáže představit svůj život. A možná i její dobré sportovní výkony měly vliv na to, že situace dopadla tak dobře. „Delší dobu už ale také uvažuji o tom, že bych po základní škole šla studovat na policistku. Pokud by mi to nevyšlo, ještě je tady možnost stát se kuchařkou,“ s otevřenou budoucností zakončila vyprávění třináctiletá Tereza Lesayová.