Můj syn už odrostl a na svahu mě většinou dojede a předjede a mnohdy ještě vysvětluje, jak to mám správně točit, protože tak to říkal trenér Vašek.
To správné, svahem neposkvrněné dítě, jsem si tedy musela půjčit od své příbuzné a vyrazili jsme. „Je jí tři a půl a už na lyžích stála,“ dostal ode mne strohé pokyny instruktor Jakub Říha, kterého nám počítač v lyžařské škole vylosoval po zadání, že chceme mít individuálního instruktora. „Jak se jmenuješ?“ zněla první otázka instruktora Jakuba, který se okamžitě sklonil jen k metr vysoké slečně lyžařce Pavlínce Beranové a vzápětí se dozvěděl i další pro něj nepodstatné informace. Pavlínka, jako správná ženská totiž poví i to, co neví.
To už jsem ale Jakuba seznamovala s plánem, že mu budu celou výuku stát v zádech a mapovat, jak se dá za pouhý jeden den vytáhnout z tříletého děcka jeho veškerý sportovní talent a dokázat, že sjede „tu velkou Jezerní“.
Ale od začátku, nejdříve Pavlínka oblékla vestu, aby bylo jasné, že je ve škole a máma i teta jsou tu tak trochu navíc. Následuje rozcvička, kde nechybějí čápi a jejich klapání zobákem, z trpaslíka se stává obr, jak se ručičky pnou k nebi, ještě roztočení rukou v tom správném kolotoči a pak už se jde na věc. Tedy přesněji na kouzelný koberec, který dětem v lipenské škole nahrazuje vlek. „Nespadla!“ Zaplesaly jsme já i maminka Pavlínky, která poslušně stála za plotem parku a pozorovala, jak výuka probíhá. První jízda byla ale jen do poloviny kopečka, který je pro vyučování dětí ideální. Navíc je na kopci spousta pěnových zvířátek, do kterých děti na pozdrav plácají a zdraví se s nimi. Motivace vykroutit zatáčku je velká. „Já chci za zajíčkem,“ hlásí Pavlínka a dělá všechno proto, aby oblouček správně krouhla. Povedlo se a podává si se zajícem ruku.
Lyžičky, které mají ve špičkách žlutého dinosaura, Pavlínku ale zlobí a zvířátka se pořád ukrývají jedno pod druhým. Jakub Pavlínce trpělivě vysvětluje, jak má vytvořit tu správnou šipku, aby se dinosauři neschovávali jeden pod druhého, a u toho střídá pomůcky. Jednou je to kroužek, který nahrazuje volant, pak přichází na řadu pěnová tyčka, s níž sjíždí kopec pěkně vedle sebe, pak zase jen ruce na kolínka. Po každé jízdě následuje: „Plácneme si?“ A i to malé dítě ví, že to zvládá bez potíží. Plní další úkoly, které jí Jakub jen tak mimoděk zadává. Dokonalá škola hrou, na kterou dohlíží maskoti lišák Foxík a kapitán Lipánek.
Malá lyžařka tak vůbec nepociťuje únavu, co pár minut se totiž způsob jízdy mění. Jakub zkouší, co na ni zabere nejvíce a čím dokáže rozvinout její sportovní talent. Ačkoli nám se zdá, že zkouší, on přesně ví, co dělá. „Je to individuální, každé dítě je jiné, ale téměř vždy se povede najít ten správný způsob a rozvinout ho tak, aby se dítě naučilo lyžovat,“ vysvětluje s úsměvem. Přítomnost maminek v parku nebývá zrovna ideální. Děti v nich hledají záchrannou kotvu. Stejně jako to naše. „No, už se stalo, že se dítě ale rozbrečelo. Někdy děti nemají svůj den, je velký mráz nebo je rodiče na lyže přivedou moc brzy. To se pak s nimi domluvíme podle konkrétní situace a vrátíme peníze za kurz,“ upřesnil Martin Řezáč z lipenského Skiareálu.
Po dvou hodinách Pavlínka sjíždí dětskou sjezdovku ve Foxparku celkem s přehledem. Po obědě nás ale i tak instruktor Jakub trochu šokuje oznámením, že jdeme na Jezerní, že to zvládneme.
„Tady jsem ještě nebyla, taťka se o mě bude bát, když jsem tak vysoko,“ komentuje Pavlínka první jízdu na čtyřsedačce, čímž nás rozesměje. Dál už se nenechá lanovkou rozhodit a vypráví nám pohádku, kterou asi nedávno viděla v televizi.
Nahoře na svahu jí vůbec nepřišlo, že stojí na velkém kopci, Jakub totiž svádí zase řeč na křížící se dinosaury a správnou šipku. To už jedeme dolů. Jednou jako správné letadlo a přenášíme váhu z jedné nohy na druhou nohu. Pomáhají jí ruce. Za chvíli zase máme ruce na kolínkách. Po pár metrech následuje jiná změna. Jakub vytahuje z batohu volant. To už se ale po nás otáčí rodinka s asi o dva roky starší slečnou, okouknou jak na to a udávají té své lyžařce pokyny jako Jakub Pavlínce.
Mnohý by se asi divil, ale další dvě jízdy z Jezerní Pavlínka sjela a vláček spolu s Jakubem jí šel skvěle. „Hlavně ruce na kolínka, to je pro ni ideální,“ vysvětluje Jakub. „Při ostatních možnostech jízdy se Pavlínka naklání dozadu. To není zrovna ten správný styl,“ dodává.
Dokázal to! Za čtyři hodiny ve škole tříletá holčička dokázala bez potíží sjet třináct set metrů dlouhou Jezerní sjezdovku a ač unavená, hlásí, že chce ještě lyžovat. Škola ale končí a je znát, že dostala pořádně zabrat, i když si to do poslední chvíle nechtěla vůbec připustit. Jakub pro ni totiž nebyl pan učitel, ale kamarád, který pomohl přátelskou radou. Malá Pavlínka už dneska ví, že dinosauři po sobě prostě nešlapou. Cestou k autu ještě musíme do skákacího hradu. Tam nechává Pavlínka poslední zbytky sil.
Zajistit si místo v lyžařské škole na Lipně je jednoduché, ale je potřeba to udělat včas. „Doporučujeme rezervaci místa tak dva až tři dny předem, ale i na poslední chvíli uděláme vše, abychom instruktora sehnali, “ doporučuje Martin Řezáč.
Rodiče mají možnost výběru jak v počtu výukových hodin, tak i volbě, zda chtějí mít výuku svého dítěte ve skupině, či individuálně. Na místě si také mohou vypůjčit veškeré vybavení na lyže i na snowboard. I ten se ve škole vyučuje za zhruba dvě stovky na den. „Máme k dispozici přes stovku odborně vyškolených instruktorů především z řad studentů tělovýchovy na vysokých školách. Jsou to lidé, kteří se k nám pravidelně vracejí a mají zkušenosti,“ ujistil Řezáč s tím, že pravidelná školení lidí jsou před začátkem i v průběhu sezony. Stane se, že jejich výcvikem projde za den i osm set padesát dětí.
Kdyby se náhodou stalo, že některý z instruktorů ve žluté bundě s nápisem Skischool Lipno nemá malého žáčka, mění se třeba v lyžařskou patrolu a kontroluje chování lidí a dodržování desatera.