Jenže o Záblatí se vždycky nějak víc mluvilo a přestože v Lažištích stále připomínali, že ten jejich kostel je přeci jen starší a tedy i vzácnější, bylo jim to houbelec platné. Už jen to, že v Lažišti slaví svátek svého patrona, svatého Mikuláše, v sychravé zimě, zatímco Záblatští pak pěkně v teple v létě. Jednou projížděl jakýsi kupec z Vodňan do Záblatí a dál do Bavor.

Za vsí potkal starostu, jak se zrovna vrací z obhlídky obecních polí. A jak už bylo dobrým zvykem, popřáli si pěkného dne a dali se do řeči. Opěvovali krásu šumavské přírody, probrali letošní počasí i úrodu a starosta se kupce zeptal, jak pak se mu líbí ten jejich vzácný kostel. Jenže ouvej. Kupec přiznal, že si ho ani nevšiml. Cesta do Záblatí totiž ve vsi zatáčí vlevo, kostel stojí vpravo ve vršku, a tak není divu, že ho jeden lehce přehlédne. To se ví, starostu to mrzelo a nebyla s ním po zbytek dne řeč. Dumal, přemýšlel a nakonec sezval radní k sezení. Musí přestěhovat kostel doprostřed obce, aby si ho každý i poslední pocestný všiml.

Jako to mají v Záblatí. Tam se holečku nikdy nestane, že by jejich kostel nějaký zatracený kupec přehlédl. Jenže v Lažištích je náves z kopce. Samý hrbol a strom, a tak přemýšleli, jak poznají, že už mají kostel uprostřed.

Starosta si však hned věděl rady. Koneckonců, proto byl už pěknou řádku let starostou. Kráčel chvíli sem, kráčel chvíli tam, natahoval různé provázky, měřil holí, až vyměřil střed a na něj s radními položili jako značku své kabáty.

Všichni chlapi z vesnice se pak opřeli do kostela a tlačili ho na náves. Starosta co chvíli odběhl a díval se na kabáty. Věděl totiž, že až je neuvidí bude to znamenat, že kostel stojí na nich a tím pádem i uprostřed obce. Pobízel, hecoval a už se těšil, jak ta jejich náves bude krásná. Ještě krásnější než mají v Záblatí.

Jenže přestěhovat kostel není jen tak a pomalu se blížil večer a kabáty stále nebyly pod kostelem. A jak tak všichni chlapi tlačili a ženský s dětmi zaopatřovaly dobytek a hospodářství na noc, nikdo si ani nevšiml, že na návsi stojí potulný harmonikář. Toulal se po kraji a snažil se písničkou vydělat nějaký ten krejcar či alespoň krajíc chleba a hrnek mléka. Na oblečení už toho pak moc nezbývalo. Jenže tady liduprázdno. A jak tak poslouchá to hekání za kostelem, vidí uprostřed návsi tři krásné kabáty. Neváhal ani chvíli, rychle je smotal do deky a kvapem kráčel nezpozorován dál na Husinec.

Jen o chvilinku později vykoukl starosta zpoza kostela, co kabáty. A neviděl je. Ani on, ani radní, ani žádný ze vsi. To znamená, že kostel je přesně uprostřed návsi. Od té doby jsou v Lažišti nanejvýš spokojení a potkají-li někoho ze Záblatí, jen se potutelně usmívají, jak nad nimi vyzráli. Tak ne aby jste jim to všechno vyzradili a jejich radost pokazili.

Jaroslav Pulkrábek