Kominictví jako takové se v Čechách ujalo až v 16. století. Do té doby si museli čistit komíny sami majitelé domů. Pravda, ti zámožnější z nich na to měli zvláštní čeleď.
Prvními kominíky z povolání byli Italové a nejslavnějšími pražskými kominíky se stali bratři Bartoloměj a Matěj de Martini, kteří v roce 1625 obdrželi od císaře Ferdinanda III. privilegium svobodného provozování kominické živnosti v Praze a v celém království. Předtím směli pracovat pouze v Praze. Již za císaře Rudolfa II. obstarávali saze pro alchymistické pokusy dvorního císařského alchymisty Eduarda Kellyho. Živnost bratří de Martini přebíral vždy prvorozený syn a tato tradice se udržela velmi dlouho.
Ještě v roce 1940 bylo v Praze několik kominických rodin de Martini.
První kominický cech byl založen v roce 1626 v Třeboni, v roce 1748 pak vznikl “Pražský kominický cech“ s vlastní kulatou pečetí svatého Floriána. Dekretem zemské vlády z roku 1821 byla vydána ustanovení o propůjčování kominické živnosti. Počet kominíků měl odpovídat potřebám obyvatelstva a policie měla dbát, aby majitelé domů povolovali přístup za účelem čištění komínů.
Ve své podstatě fungovali kominíci po celou dobu s přerušením v době první a druhé světové války. Za socialismu bylo toto řemeslo degradováno na povolání druhořadé, i když se kominická praxe vykonávala a pravidelné obchůzky určovala vyhláška ministerstva stavebního průmyslu.
Když se po roce 1989 opět ustanovil kominický cech a živnostenský úřad počal vydávat v roce 1992 koncesní listiny, začalo svítat na lepší časy. V současné době je kominictví řemeslná živnost.