V té době to byl lom soukromý a žuly, která v něm byla lámána, se používalo především na dlaždice, po kterých se chodilo v celých Prachaticích. Velkými kamennými dlaždicemi, které byly mnohem větší než kočičí hlavy používané dnes, byly ale dlážděny nejen chodníky, ale také prostory budov a schodiště v prachatických kasárnách. Na výrobu dlaždic se používaly nejsvrchnější žulové vrstvy.
Další etapu rozvoje lomu přinesla třicátá léta. Tou dobou se totiž začalo uvažovat o stavbě přehrady na řece Blanici nad Husincem, která odedávna hrozila pravidelnými jarními a podzimními záplavami.

Stavba přehrady byla plánována už kolem roku 1910, dlouhou dobu ale trvala jednání a až ve dvacátých letech byl vypracován stavební projekt. Při výzkumech se zjistilo, že právě kámen z Kobylí hory by mohl být na výstavbu přehrady použit. Na svou dobu mimořádná stavba začala v roce 1934.

V té době ovšem v místech budoucí hráze nevedla žádná vozovka, musela být proto vybudována lanovka, kterou se kámen dopravoval přímo z lomu.

Trať lanovky vedla z Kobylí hory pod vesnici Ostrov u Starých Prachatic, odtud na vrchol Výrovčice a z vrcholu přímo na místo, kde měla být pata plánované hráze a kde do té doby bývala vojenská střelnice.

V době tehdejší krize byla velká nouze o práci, v lomu tedy pracovalo na šedesát lidí a mnoho pomocníků, zejména kameníků, protože hráz je postavená z tesaného kamene. Pohon lanovky zajišťovala strojovna, která dokonce jednou vyhořela, ale také samotné vozíky, ve kterých se kámen po lanovce přepravoval. Plné vozíky totiž vytlačovaly ty prázdné zpět do kopce.

Hráz vodního díla, po které v letech 1939 – 1945 vedla hranice Protektorátu Čechy a Morava, byla do užívání předána 23. červa 1939.
Následující léta znamenala pro lom dočasné uklidnění, kámen se používal především na dlažbu schodišť.
Od šedesátých let, kdy začaly být budovány nové komunikace, byly v lomu budovány drtiče štěrku a také vlečka, která zajišťovala spojení lomu s železnicí. Lom byl již dvakrát rozšiřován, kvůli tomu musely být zbourány tři domy, které patřily k Žernovicím.

Současnou tvář lom dostal poté, co z něho bylo denně vyváženo na čtrnáct vagonů tříděného drceného kamene na stavbu jaderné elektrárny Temelín.

Těsná blízkost lomu samozřejmě ovlivňuje i dění v obci. Pamětníci tvrdí, že při častých odstřelech praskaly v různých částech obce zdi domů a země se třásla jako při zemětřesení.

V současné době jsou odstřely v lomu méně časté. „Tady u nás to ani příliš slyšet není, horší je to prý naproti u kostela svatého Petra. Samozřejmě ale doufám, že už se lom rozšiřovat nebude,“ tvrdil Václav Fischer, jehož dům stojí lomu nejblíže.

Radek Štěpánek