Avšak nutno uznat, že k radosti měl důvodů pramálo. Sedlák Kobza, kterého měli zítra uložit do požehnané půdy zdejšího hřbitova, byl totiž mrcha chlap. A dokonce i to, že si ráčil umřít v tak nevhodný čas, udělal jistě schválně. Kobza míval ženu, pokornou a kdysi i krásnou. Velký statek kousek za městem a čtyři dítka jako kvítka. Jenže to byl hrubián, opilec a duše skrz naskrz prolezlá hříchem. Nic dobrého v něm nebylo. Každému jen škodil, ženu trápil a nakonec ji i s dětmi vyhnal ze statku, aby si tam přivedl mladší. V kostele byl jen dvakrát, a to při křtu a svatbě, zato v hospodě byl dennodenně. Jenže to všechno je pryč. Po Kobzově ženě i dítkách se zem slehla a hrobník ani nevěděl, zda jsou vůbec naživu. Statek chátral a polnosti i kus lesa dávno sebrali exekutoři. A teď si Kobza zhebne zrovna v době, kdy je zem na půl metru promrzlá a tvrdá jak Stožecká žula. No hrob byl nakonec vykopán a obřad se skončil více méně hned po té, co začal. Spolu s nebožtíkem totiž v lodi svatého Petra a Pavla byl jen Hubert, farář a dva ministranti. Kobza nikomu nechyběl za života, natož aby jej vyhledávali po smrti. Šoupli ho do díry, Hubert ho zaházel a farář se za něj jen tak ze zvyku v duchu pomodlil. A od toho dne neměl po Kobzovi štěknout pes. Jenže štěkl a jak. Druhý den ráno Hubert kouká, že Kobza leží v rubáši za hřbitovní zdí, jako když hodíte na hnůj chcíplou kočku. Zavolali faráře, otevřeli hrob a šup tam s Kobzou znova. Jenže na druhý den zas. Farář tedy hrob pořádně vykropil svěcenou vodou, až ji mráz proměnil v ledovou jeskyni a pochovali Kobzu potřetí. Ale ani svěcená voda nepomohla a Kobza se zas druhý den ráno válel ve sněhu za zdí. Požehnaná půda svatopetrského kostela jej nechtěla. Tak ho tam nechali ležet, přikryli mrtvolu chvojím a sněhem, aby vydržela a pater spěchal na faru. Psal dopisy na jednu i druhou stranu, až se mu podařilo najít Kobzovu manželku, co žila i s dětmi u sestry v Netolicích. Kobzová přijela a koukala na muže, co ji celý život trápil a sužoval. Jenže čas všechno zhojí a teď jí ho bylo spíš líto. Pomodlila se za něj a do ruky mu vložila růženec. V tu chvíli na všechny padla jakási posvátná bázeň a i vrány na šibeničním vrchu přestaly krákat. Tak počtvrté naložili sedláka Kobzu na máry a uložili jej do země. Kobzová ještě chvíli postála nad čerstvým hrobem a pak se všichni rozešli domů. Druhý den šel Hubert znovu na hřbitov a rovnou se vydal k místu za zdí, kde předchozí dny nalézal nechtěného umrlce. Tentokrát zůstal Kobza v hrobě. Odpuštění té, které nejvíc ublížil, obměkčilo nebe i peklo, a tak jeho kosti mohou na věky hnít v požehnané půdě hřbitova. A najde-li se na tomto světě dost těch, co mu dokáží odpustit a nějakou tu modlitbičku k nebi poslat, třeba se i jeho duše z pekla dostane. Jaroslav Pulkrábek