Muziku a skladbu má tedy v krvi. Ke svému strýci Emilu Hábovi, který měl vystudovanou varhanní školu u Janáčka, odešel z domova už v jedenácti letech. Právě strýc totiž usoudil, že František Jančík má hudební vlohy. Stejně jsou na tom i jeho děti.

Pak třiapadesát let strávil v Praze, kam původně odešel na studia na konzervatoři. Do Vizovic se vracel už jen na návštěvu k rodičům. V roce 1969 se při vystoupení Československého státního souboru písní a tanců v Prachaticích seznámil s manželkou Marií tehdy Šípovou, která pochází z Prachatic. Tehdy znal v Prachaticích jen dva lidi – muzikanty. Shodou okolností to byli otec a bratr jeho současné manželky Čeněk a Jan Šípovi. „Když mě jednou pan Šíp pozval po produkci s mým kolegou zpěvákem v kostele na kávu k nim domů, chtěl mi představit svoji dceru. V tu chvíli jsme zjistili, že se známe z Národního domu, kde jsem ji požádal o tanec a ona mě odmítla,“ sáhli do svých začátku manželé Marie a František Jančíkovi. Brali se ale už o dva roky později.

Do Prachatic se po pětatřiceti letech společně vrátili až jako penzisté natrvalo. Žijí tu už pátý rok. „Jezdili jsme sem o víkendech a na prázdniny k rodičům. Užívali si tu vždycky volno. Teď si připadáme stále jako na prázdninách. Manželka říká, že jsme v lázních a jsme tu nesmírně spokojení. I když já mám Prahu strašně rád,“ směje se František Jančík a tvrdí, že za Prahou už udělal tlustou čáru.

František Jančík vystudoval konzervatoř a byl zaměstnán v Československém státním souboru písní a tanců. V letech 1961 a 1962 působil v Laterně magice a absolvoval s ní zájezdy a samozřejmě pražská představení jako cimbálista. „Později jsem pak působil také v souboru VŠE jako vedoucí cimbálové muziky a cimbálista. S oběma soubory vystupoval na zájezdech po celé Evropě.

Současně aranžoval lidové písně a psal skladby pro tanec. „V době, kdy se nám narodil první syn, zvažoval jsem další možnosti. Se soubory jsme stále jezdili po zájezdech. Doma jsem moc nepobyl,“ vzpomíná na své začátky. Aby mohl být více s rodinou nastoupil po konkurzu na konzervatoř, kde se staral o klavírní doprovod na taneční katedře, a v roce 1975 na Akademii múzických umění, kde působil jako odborný asistent. Několik let doprovázel také Komorní balet Pavla Šmoka.

Po osmi letech se ale vrátil zpět na AMU, kde kromě doprovodu vyučoval hru na klavír. To mu vydrželo až do odchodu na penzi. Tu si začal užívat ale až v sedmdesáti letech. „Odešel jsem na penzi trochu později,“ směje se.

Do Prachatic a okolní přírody ho to vždycky táhlo a s oblibou říká: „Jsem Šumavák.“ Něco na tom asi bude. Oba jejich synové Filip (37) a Adam (35) se narodili v Prachaticích. Oba mají konzervatoř. Filip s rodinou v Praze zůstal. Adam s rodinou žije v Českých Budějovicích. „Do Prahy už jezdíme jen hlídat vnučky Barunku a Lucinku. Ještě navštívit přátele,“ dodává Marie Jančíková s tím, že každým dnem se rodina rozroste o další vnouče. A prý to vypadá už na pátou slečnu.

František potvrzuje, že kdyby manželka neměla v Praze pracoviště jen padesát metrů od bytu, nikdy by tam takovou dobu nezůstala. „Nakonec jsem na ni ještě rok čekal, než šla do důchodu a mohli jsme se společně stěhovat do Prachatic,“ vybavuje si.

Původně si plánoval, že bude jako penzista vyučovat děti v základní umělecké škole. K tomu ale už nedojde. „Šel jsem holt do důchodu příliš pozdě. Teď už se na učení necítím,“ vysvětluje a dodává, že právě mladší Adam jde v jeho šlépějích a hudbu v prachatické umělecké škole vyučuje.

Filip muzicírování vzdal a věnuje se moderování, hraní, dabuje a dabování také režíruje. „Ale také všechny vnučky jsou umělecky nadané. Ta nejstarší výtvarně, a ty mladší hudebně,“ pochvaluje si.

Volna si ale klavírista, varhaník a skladatel František Jančík neužije. Od chvíle, co se jejich bydlištěm staly Prachatice, zpívají se smíšeným pěveckým sborem Česká píseň. „My jsme se sem ve středu nastěhovali a v pátek jsme šli na první zkoušku se sborem,“ vzpomínají manželé Jančíkovi.
Právě pro sbor Česká píseň také František Jančík skládá nová díla. Ale nejen pro něj. Jeho takty hraje prachatické Klarinetové kvarteto nebo ženský sbor Maraveja. Pro Českou píseň pak zkomponoval skladbu Aleluja. „To jsem napsal v roce 2007, když se narodila třetí vnučka v pořadí – Lucinka. Ta skladba se zpívá dodnes,“ vybral další své dílo.

Většinu svého volného času tráví František Jančík mezi notovými osnovami a zapisuje nové nápady. Skladeb má stoh a chlubit se může i tím, že jednu z nich s názvem Klarinetový tanec natočil v roce 1977 Felix Slováček s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a pak se stala stálicí v programu Českého souboru písní a tanců na několik let. Natočená je i na CD. Ostatně takových CD se svými hudebními díly má František Jančík mnohem více.

Mnoho jeho skladeb hudební nakladatelství vydala a koupit je není problém. Celkový počet přesahuje stovku. Skladby se hrají na koncertech v Praze, v Havlíčkově Brodě a samozřejmě v Prachaticích a dalších místech republiky. „Poslední koncert byl loni 10. listopadu k mému jubileu a je celý nahraný na CD, stejně jako další,“ připomněl.

Jedním z posledních děl je Kantáta sv. Jan Nepomuk Neumann. Právě tu složil pro smíšený sbor a komorní orchestr. „Jan Neumann je velká osobnost, proto kantáta,“ zdůvodnil František Jančík. Text ke kantátě také upravil sám. Ten našel v brožuře vydané v červnu roku 2007 u příležitosti mše sv. Janu N. Neumannovi. Kantáta sv. Jan Nepomuk Neumann zazní příští týden premiérově. Česká píseň a Pošumavská komorní filharmonie v těchto dnech skladbu pilně cvičí. „Poprvé ji veřejnosti představí u příležitosti dvoustého výročí narození sv. Jana N. Neumana. Bude to v kostele sv. Jakuba v Prachaticích v neděli 27. března od šesti hodin večer,“ upřesnil František Jančík.

Kantáta ale není poslední dílo. Po Kantátě následovala skladba Čtvero ročních období pro zpěv a klavír. „K němu velmi krásný text napsala Marcela Haspeklová,“ vyzdvihl jednu z dalších prachatických umělkyň. Většinou psal a píše hudbu bez textů. A nebo už na text, který se mu dostal do ruky. Některý si dokonce upravoval z latiny.

A inspirace? Žádná příroda. Hudba musí přijít do hlavy sama. A většinou je k tomu potřeba psací stůl. „Mou největší a životní inspirací je za každých okolností manželka,“ složil Marii lichotku. Nové takty prý přicházejí třeba ráno, když vstává. To je pak pospíchá zapsat do osnovy. Světlo světa tedy několik nových skladeb spatří brzy.

František Jančík
Klavírista, varhaník a skladatel se narodil v roce 1935 v moravských Vizovicích. Vystudoval pražskou konzervatoř. Od roku 1971 je ženatý s manželkou Marií. Vychovali syny Filipa a Adama. Mají čtyři vnučky Veroniku, Barboru, Lucii a Adélu. Od roku 2006 žije v Prachaticích. V neděli 27. března poprvé zazní jeho kantáta sv. Jan Nepomuk Neumann.