A tak Joska vyrůstal u strýce na Bláhovic mlýně, kousek od Královských Stach a těšíval se na chvíli, kdy se táta vrátí a bude vyprávět, co zažil tam či onde a dokonce možná přiveze pohlednice z těch velikánských měst, kam by se i Joska rád jednou podíval. U mlynáře nebylo špatně, a protože strýc s tetou neměl dětí, shlédli se ve svém synovci s tím, že mu jednou na hlavu nasadí zaprášenou mlynářskou čepici. V sobotu před Květnou nedělí se Joska rozloučil s otcem, doprovodil ho do Vimperka na dráhu a v zasmušilé náladě se vracel domů. Však v neděli při slavné mši se bude hodně modlit, aby se zas před prvním sněhem setkali. Prošel Zdíkovem, Masákovou Lhotou, a že chtěl být ještě chvíli sám, zastavil se u křížku na rozcestí, který stál od mlýna na dohled. Jak tak sedí pod ukřižovaným, na jehož roztažené paže pozvolna usedaly poletující sněhové vločky, uvědomil si, že zítra se kolem stašského rynku chystá slavné květnonedělní procesí a on nemá ani větvičku. Vstal a vydal se k okraji nedalekého lesa, že si tam nějakou najde. Jenže jaro toho roku bylo studené, déšť se střídal se sněhem, a kde v ten nečas hledat nějakou tu zelenou ratolest. Postupoval hlouběji do hvozdu, koukal nalevo i napravo a nikde nic. Už to chtěl pomalinku vzdát, neboť se slunko začínalo stáčet k západu, když spatřil ohromný buk, na jehož zcela rozbaleném listoví se odrážel bronz zapadajícího slunce. Rychle k němu vyrazil, přichystal si kudličku a jal se odříznout pár větví tak, aby stromu neublížil, a přesto měl haluzky do průvodu. Už měl nařezáno, když si všiml dutiny v kmeni, která se šklebila černotou. Nakoukl dovnitř, strčil tam nejdřív hlavu, pak půl těla a najednou tam byl celý. A jestliže vstup byl černočerný, uvnitř stromu se někde vzadu blýskalo světlo. Joska se bál, ale že zvědavost měla navrch, už stál na rozkvetlé louce plné slunce, kde tančily krásné paní. Všimly si Josky, vzaly ho dokola, a že si s nimi zatančil a nijak se neupejpal, nasypaly mu do čepice hrst zlatavých penízků. Joskovi se z té nádhery ani nechtělo, ale věděl, že teta bude mít starost, když se do tmy neobjeví doma. Popadl haluzky i zlaťáčky a vrátil se zas do toho smutného a šedivého lidského světa. Jenže ouvej. Přestože se Joskovi zdálo, že byl v tom vílím světě chvilinku a připravoval se, že k Bláhovo mlýnu pomaže tmou, byl bílý den. Upaloval domů, v hlavě si smolil výmluvy, když slyšel, jak od Stach zní slavnostní hudba. Pomyslel, že už průvod, co tu chodí vsí vždy o květné neděli, začal a zamířil rovnou tam. Průvod šel, i slavný, ale ne ten s ratolestmi, co upomínaly na Kristův příchod do Jeruzaléma. Ve Staších totiž zrovna slavili pouť ku cti Panny Marie a Joska si uvědomil, že nebyl v dutině stromu hodiny, ale měsíce. Netřeba povídat, že setkání s tetou se neobešlo bez hartusení i slz. Díky darovanému zlatu pověsil táta světáckou trubku na věšák a hospodařil s Joskou na jejich staré chalupě. A když mlynář zemřel a mlýnské kolo se, jak kázal mlynářský zvyk, zastavilo, byl to právě Joska, který ho opět roztočil. Jaroslav Pulkrábek