Dnes odpovídá ředitel Hospice Jana N. Neumanna Robert Huneš.

Jaké to vlastně je, být ředitelem hospice? Jak moc je to náročné na čas a psychiku?

Ředitel je vždy takový rozložitý strom. Na vysvětlenou – jedno staré indiánské přísloví říká: Vezmi si ponaučení od stromu. Ten snáší žár slunce, aby ostatním přinášel svěží stín. Náročné to je, ale také smysluplné. A co je víc?

Co vás k této práci přivedlo? Napadlo vás někdy, že byste mohl vykonávat právě tohle povolání?

Nikdy mne to nenapadlo. Ale právě o to je život pestřejší a zajímavější. Je důvod, stále se něčemu divit.

Bylo pro vás těžké opustit předešlé povolání?

Ano i ne. Na jedné straně byla pouta, na té druhé silná motivace k novému.

Práce v hospici je jistě velmi náročná. Kde berete sílu, a co vás dokáže dobíjet?

Když se Matky Terezy kdysi ptali, jak vzdoruje syndromu vyhoření, tak odvětila: „Co to je? Já se každou hodinu modlím, nevím co to je…“ Síly a energii je jistě nutné dobíjet – máme vynikající kolektiv zaměstnanců, kteří jsou si vzájemnou oporou. Společně konáme řadu mimohospicových akcí, na kterých je nám spolu dobře. Jsme taková velká rodina. A potom je tady také vlastní rodina. Bez zázemí a pochopení doma bych svoji práci dělat nemohl.

Co je pro vás největší odměnou za tuto práci?

Jsou to tři věci, bez nichž by to nešlo. Je to hlavně spokojenost pacientů, vděk jejich příbuzných a úsměv na tvářích zaměstnanců.

Máte pocit, že se názor veřejnosti na hospicovou péči mění?

Myslím, že se mění hodně. Ale ne tolik, abychom mohli usnout na vavřínech. Stále musíme vysvětlovat.

A vztah společnosti ke starým lidem, jaký vlastně dnes je? Dříve si lidé nechávali rodiče doma a smrt byla běžnou věcí. Postupně se začala vytěsňovat někam stranou. Vnímáte ji vy jako součást života?

Narození součástí života je, a podobně i úmrtí. Je to jeho přirozené završení a naplnění. Ano, dříve většinou lidé umírali doma. Dnes 80 procent české populace odchází na věčnost za zdmi budov ústavní péče. Samozřejmě ale zůstat doma, je to ideální. Společnost má ale v této oblasti veliké rezervy. Jsou situace, kdy opravdu není možné, aby člověk doma zůstal. Alternativou je potom hospic – intenzivní zdravotnická péče s domácí atmosférou a možností trvalé přítomnosti blízké osoby.

Jak vnímáte stále rostoucí sekularizaci společnosti?

Navenek je „odnáboženštění“ či sekularizace společnosti veliká. Faktem je, že patříme k těm nejateističtějším národům na světě. Tento mediální úzus ale neodpovídá realitě plně. V našem zařízení denně vnímám, že pacienti, ale i jejich blízcí příbuzní, hledají odpovědi na duchovní otázky. A my se je snažíme doprovázet i na této cestě.

Teď trochu odlehčíme. Máte rád knihy, popřípadě nějakého oblíbeného autora? A máte při současném pracovním vytížení na knihy vůbec čas?

V současné době není na knihy mnoho času. To ale neznamená, že bych je neměl rád. Dříve jsem je hltal po kvantech. Při současném vytížení studuji spíše jen odbornou literaturu, i když si samozřejmě snažím najít čas i na jinou četbu.

Jakou knihu ze světové či české beletrie jste četl naposledy?

Aktuálně mám rozečtenou knihu od autora Kennetha Mc Alla, která se jmenuje Uzdravení rodových kořenů. Bohužel, to, že ji mám rozečtenou, znamená, že ji mám stále nedočtenou…

Příští úterý bude na otázky Roberta Huneše odpovídat ředitel gymnázia Alexandr Zikmund.

Robert Huneš:
Narodil se v roce 1968 v Praze. Vystudoval Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Vysokou školu sociálně–zdravotní v Bratislavě. Od roku 1992 působil jako učitel na gymnáziu. V roce 2005 se stal ředitelem a hnacím motorem v prachatickém hospicu. Podle vlastních slov je jeho největším zájmem právě hospic, a pokud sport, tak pouze běh při Hospicové desítce.