Obzvláště před Vánoci, které se zdají být rok od roku hektičtější. Když jsem vyrážel na tuto hodinu sledovat a možná si i zkusit balení vánočních dárků, nevím, co jsem čekal. Ale rozhodně ne to, co jsem viděl. Možná jsem si představoval pár lidí v místnosti zaplněné balícím papírem, kteří balí dárky jako na běžícím páse. To jsem se ale přepočítal. V krámku Decoré v prachatickém podloubí jsem místo balícího papíru našel celofán a místo izolepy ozdobné mašle. Popravdě jsem ani nevěděl, že tady něco takového máme. A to přitom prachatická pobočka tohoto obchodu funguje už dva roky. Hned, když jsem vstoupil do dveří, všiml jsem si, že v krámku je nezvykle rušno. Bylo půl šesté večer, tedy doba, kdy má většina ostatních obchodů na našem náměstí už zavřeno. Za pultem stály dvě dívky, které zároveň prodávaly, a když zrovna nikdo nestál před pultem, dárkově balily různé lahvičky a sáčky s čajem. Začalo mi docházet, že právě to je asi to balení vánočních dárků. Pracovním nářadím dívek byl ale nůž na řezání koberců a tavící pistole, tedy nástroje, které jsem v životě při balení dárků nepoužil. Pravda ale také je, že v životě jsem se ani z dálky nepřiblížil tomu, co vyrůstalo v rukách dívek a co se dalo směle přirovnat k uměleckým dílům. Zatím jsem v obchodě stál jako tvrdé Y, když to ale trvalo už několik minut, začal jsem přemýšlet, na co bych se zeptal. Nejvíce mě samozřejmě zajímalo, jakou reputaci v Prachaticích tento obchod má, protože něco podobného znám spíše z Brna a dalších větších měst. A kolik dárečků teď dívky stihnou za jediný den. Protože jsem se domníval, že se jedná jen o sezonní záležitost, ptal jsem se na předvánoční čas. Jenže. „V této době balíme okolo stovky balíčků denně, přes rok je to tak třicet s tím, že jindy tvoří převážnou většinu dárková balení, která nejsou zhotovena na zakázku. Nebalíme přitom jen to, co v obchodě nabízíme, ale všechno, co si kdo přinese,“ vysvětlovala Jana Sluková. Ta prý nejraději balí knihy, mají totiž nejpravidelnější tvar. Zase se ale při jejich balení nedá uvažovat tvůrčím způsobem. Naopak nejhůře se prý balí jídlo, protože jeho balíčky jsou většinou různě barevné a rozdílně velké. „Když se tak zamyslím, tak mě baví všechno. Jenže teď je toho tolik, že se nám o balení dárků i zdá. Přes rok je to lepší, protože je na všechno víc času, v létě je potom nějaké větší dárkové balení příjemné,“ pokračovala dále Jana Sluková. Já se pomalu rozkoukával po obchodě a uvažoval nad jeho sortimentem. Viděl jsem čaje, čokolády, kosmetiku i lahve s tvrdším alkoholem, ale také keramické vázy, svícny a svíčky. Podobný sortiment se také těsnal zabalený v celofánu vznikajících balíčků. Uvažoval jsem, kdo takový obchod navštěvuje. „Snažíme se nabízet různý sortiment a často ho obměňovat, co se týče zákazníků, nám jde hlavně o místní. Chceme, aby se k nám lidé vraceli a rozhodně se tady nejedná jen o ty bohatší. I malý dárek, který je hezky zabalený, udělá velkou parádu,“ mínila Jana Sluková. A když jsem viděl, jak jedné ze zákaznic zabalila docela obyčejný hrníček, řekl jsem si, že na tom něco bude. Tou dobou krámek zavíral, směna při balení dárků ale zdaleka nekončila. „Před Vánoci tady býváme od rána až třeba do devíti hodin tak, aby lidé měli dárky zabaleny do druhého dne. Je to opravdu náročné, už v polovině ledna se nám ale po tom bude trochu stýskat,“ dodává Jana Šicnerová, která v obchodě pomáhá jako brigádnice. Když se zákazníkům dveře zavřely, vešel jsem obchodem až do jeho zadní části, kde balila dárky jeho spolumajitelka Marcela Krtková. Ta vysvětlovala, že důvody k tomu, aby si někdo nechal zabalit dárek za peníze, jsou různé. „Někdo to zkrátka neumí, někdo na to nemá čas. Snažíme se teď nabízet více praktických věcí, čaje a pochutiny, ale i sortiment pro pány, například vína a různé likéry. V Prachaticích nás krize tolik nezasáhla, v Krumlově je to znát více. Zatímco v Krumlově u nás nakupují hlavně turisté, tady v Prachaticích je to bližší, člověk se s lidmi poznává a je rád, když se vrací,“ přibližovala situaci v Prachaticích Marcela Krtková která obchod spoluvlastní se svou dcerou Jaroslavou Gallistovou. Z výtvorů, které za hodinu vyrostly na pultu, mě přecházel zrak a mrzelo mě, že jsem také nedostal naděleno trochu umu do svých rukou. Proto jsem si ani zabalení nějakého dárku nechtěl zkusit, protože by to zkrátka byla ostuda a někdo by ten dárek po mě stejně musel předělávat. Odcházel jsem s myšlenkami na to, jak přijdu domů a zase se budu s balením dárků muset mořit, protože do Vánoc už mnoho času nezbývá. Z mého trápení mě ale nakonec vysvobodila maminka.