Egypt je od té doby středem světového dění, protesty proti vládě prezidenta Mubaraka přerostly takřka v občanskou válku. Ač by se mohlo z různých reportáží z místa dění zdát, že naše turisty ve známých letoviscích tato situace nijak nezasáhla, není to tak. V neděli se z Egypta vrátil se smíšenými pocity trenér prachatických fotbalistů Josef Veselý.

Při odletu jste již věděl, do čeho jdete?
Odlétali jsme v neděli 30. ledna v době asi největšího egyptského marastu, kdy protesty proti Mubarakovi vyvrcholily. V deset dopoledne mě ještě dvě zaměstnankyně cestovky na letišti ujišťovaly, že je v Egyptě vše v pořádku. Sháněl jsem se po letenkách a bylo mi řečeno, že je dostaneme při odbavení zavazadel, což je hodně nestandardní. Nakonec jsme odlétali s tříhodinovým zpožděním a prý z technických důvodů. Sice jsme věděli, že se v Egyptě něco děje, ale stále nás všichni ujišťovali, že je vše v pořádku, že nemusíme mít strach.

Co turisty čekalo po příletu do Egypta?
Přistávali jsme na vlastním letišti střediska, kde jsme byli ubytováni, nějakých 400 kilometrů od Káhiry. Docela šokem bylo, že letiště bylo naprosto prázdné, žádné jiné letadlo. Do Egypta jsem letěl asi počtrnácté, ale to jsem ještě nezažil. Byli jsme v noci odbaveni a čekali jsme, že se nás ujme nějaký český delegát, ale vše bylo úplně jinak. Čekal na nás nějaký domorodec, který mluvil špatně česky a měl jen cedulku s názvem naší cestovky. Rozházeli nás do autobusů a odvezli do hotelů. Nikdo se s námi nebavil, nikdo nevěděl, co se bude dít. Hotel byl hlídán člověkem se samopalem v ruce, postarat jsme se museli sami o sebe.

Říká se, že ráno je moudřejší večera. Platilo to i zde?
Procitnutí bylo zase šokující. Sice nás zaměstnanci hotelu, který byl mimochodem opravdu luxusní, ujišťovali, že je vše v pořádku, v televizi jsme teprve zjistili, co se v Egyptě opravdu děje. V den našeho příletu demonstranti napadli egyptskou televizi, ta přestala vysílat, ale my sledovali BBC a CNN, kde šly zprávy nonstop. Nefungovaly vůbec místní telefony, nešel internet. Když jsme viděli v televizi, co se tam děje, běhal nám mráz po zádech.

Jak jste celou situaci viděli vy jako nestranní pozorovatelé?
První dva dny se policie stavěla za Mubaraka. Připomínalo mi to revoluční dny u nás, kordony policistů nechránily lidi a majetek, ale Mubaraka. Přes den byl poměrně klid a vše začalo večer. Některé obrázky byly otřesné. Nebylo výjimkou, že šel davem člověk se čtyřmi mačetami v rukách, švihal s nimi kolem sebe, a tak si razil cestu. Byl to masakr. Zlom nastal ve středu, kdy Mubarak odvolal policii. Nastoupily vojenské složky, které chránily obyčejné lidi. Zprávy, které u nás uváděly počty mrtvých v jednotkách a později desítkách, byly zkreslené, oběti šly do stovek. Ve čtvrtek to vzdala i armáda a pouze přihlížela. Postavily se proti sobě dvě strany, stoupenci Mubaraka proti demonstrantům a začaly nelítostné boje. Když jsme viděli záběry v televizi, tak jsme přemýšleli, zda se vůbec z Egypta dostaneme.

Postarala se o vás v těchto dnech nějak vysílající cestovka, či někdo jiný?
Velkým šokem bylo, když jsme se v úterý či ve středu ptali po nějakém zástupci cestovky, tak nám na recepci sdělili, že delegáti českých cestovek odletěli již minulý týden domů a nikdo v Egyptě nebyl. Evakuovali je do Hurghady a odletěli domů. Takže ve chvíli, kdy nás v Praze naložili do letadla, tak již v Egyptě nikdo z cestovek nebyl. Normálně nás hodili do vody, abychom si pomohli sami. Asi chtěli využít situace, že máme zaplacený zájezd a vyslali nás do Egypta, aby mohli odvézt předchozí zájezd. Pro nás nyní v neděli přiletělo poslední letadlo z Čech a konec. Odlétali jsme poslední a po nás zavírali veškerou leteckou dopravu.

I když jste byli poměrně daleko revolučního dění, asi to nebyl příjemný pocit?
To samozřejmě. Bylo vidět, že se do ulic dostala ta největší lůza a myslím si, že plno lidí ani nevědělo, proti komu bojují. Létalo tam plno kamenů, každý bojoval proti každému. Každý třetí měl v ruce pistoli. Otřesné obrázky byly, když auta najížděla v plné rychlosti do davu lidí. Ti padali po desítkách, mrtvé auta ještě přejížděla. Ráno bylo vidět, jak uklízejí těla a večer to všechno začalo znovu.

Nepřemýšleli jste o dřívějším návratu domů?
Ve středu jsme již uvažovali o tom, že zkontaktujeme nějakou cestovku z jiné země a pokusíme se dostat domů. Nikdo s námi však nekomunikoval. Chtěli jsme se spojit s naší ambasádou, ale s Káhirou nebyl žádný styk. Když jsme volali k nám do Čech na cestovku, tak vůbec nic neudělali. To bude mít určitě u mnoha lidí dohru, protože, když to řeknu naplno, poslali nás do války. Oni sami byli první, kteří z Egypta utekli, a nás nechali napospas osudu.

Jak se podle vás situace v Egyptě vyvine, dalo se něco vypozorovat?
Co bude dál, není nikdo schopen odhadnout. Prezident Mubarak vládl třicet let a určitým způsobem stmeloval arabský svět. Všechna důležitá jednání se odehrávala na egyptské půdě. Teď to přerostlo v masové bouře, začalo to v Tunisu a přidávají se další státy. Bojují za lepší zítřky, ale většina těch lidí vůbec neví, za co bojuje.

Narušily demonstrace nějak turismus v letoviscích?
Je fakt, že hotel, kde jsme bydleli, byl nádherný. Ale kapacita je dva a půl tisíce lidí, ale nás tam bylo dvě stě padesát. Pětatřicet Čechů, kolem padesátky Poláků a pak Italové, Angličané a další národnosti. Za pár dní jsme se už všichni znali a žili jsme si na hotelu jak králové. Nikdo však nevěděl, kdy a jak z Egypta odletí. Je však pravda, že právě o Italy a další bylo ze strany jejich cestovek postaráno, delegáti byli na místě a v případě potřeby by jejich stát vypravil speciál, aby se dostali domů. Jinak pro nás jistota nebyla žádná. Místní lidé se sice pořád usmívali, turismus je zkrátka jejich obživa, ale také si nebyli ničím jistí. Šéfové hotelů snižovali stavy zaměstnanců, ale nikomu se nechtělo domů, pocházeli z Káhiry, Luxoru a dalších míst, kde zuřily boje. Nikdo nechtěl jít do nejistoty. Jsou tam z toho všichni špatní a myslím si, že to bude trvat hodně let, než si zase klientelu získají zpět. Na současnou úroveň nebude snadné se dostat.

V Egyptě působil před nedávnem i váš velký kamarád a trenér Míra Soukup. Vzpomněl jste si na něho v těchto těžkých dnech?
Na Míru jsem si vzpomněl několikrát. Působil v Egyptě u reprezentace do 21 let rok a půl a usiloval o prodloužení kontraktu. Určitě je nyní rád, že to nevyšlo a trénuje nyní v Uherském Hradišti. V Egyptě se přerušilo naprosto všechno, jakoby se udělala tlustá čára a byl všemu konec. O nefunkčních telefonech a internetu jsem již mluvil, rázem skončily všechny sportovní i kulturní akce. Nic tam neexistuje, jen se válčí a devastuje. Mají krásné památky a nejsou schopni si je ani ochránit. Za ty roky jsem procestoval snad celý Egypt a je to něco neskutečného. Bohužel si toho v těchto dnech nedokáží vůbec vážit a je jim jedno, že ničí dědictví celého lidstva. Ten pobyt tam byl na jedné straně krásný, na druhé straně velké dobrodružství. Člověk poznal, co se také může dít. Ale kdo to nezažil na vlastní kůži, nemůže to ani hodnotit.

Sice jste na vlastní kůži boje nezažili, ale nejistota ve vás musela být…
To určitě, nejistota byla velká. A to už od chvíle, kdy jsme v Praze nasedli do letadla. Letušky po nás koukaly, jakoby si říkaly, jestli jsme se nezbláznili letět do Egypta. My si však opravdu mysleli, že se nic neděje. Na místě však nikdo neví ani minuty, zda se tam něco nestane. Viděli jsme, že někde demonstranti vtrhli do hotelů a rabovali, okrádali turisty. Obava zkrátka stále přetrvávala, člověk si pořád říkal, jak by si v takové chvíli pomohl, ale nebylo jak, nebylo by se kam schovat. Hodně nepříjemná situace pak byla, když ve středu demonstranti osvobodili vězně z nejstřeženějších věznic, kde byli různí vrazi a násilníci. Ti klidně skákali i ze třetího patra věznice a šli bojovat. Pak se vměstnali do davu. To běhá mráz po zádech. Byl to otřesný zážitek. Když jsme zjišťovali, zda bychom nemohli odcestovat dříve, tak by to bylo možné pouze z Hurghady, která však byla vzdálena dvě stě kilometrů a stejně bychom se tam neměli jak dostat.

Do Čech se dostaly zprávy, že demonstranti zaútočili i na cizince.
Jednak to bylo v hotelech ve velkých městech, a také ukazovali obrázky, jak přepadli dva taxíky s českými novináři. Měli pistole u hlavy, sebrali jim foťáky a počítače. Naštěstí se za ně postavili vojáci, ale stejně již o nějaké vybavení přišli. Ani nevím, jak to pak dopadlo, věřím, že dobře a dostali se na letiště. Jak již jsem říkal, v Čechách to bylo všechno hodně zprostředkovaně. Jsem dva dny doma a uvádí se nějaké tři stovky mrtvých. Ve skutečnosti to však šlo do tisíců a většinou hodně otřesným způsobem.

Nakonec jste se ve zdraví vrátili zpět do České republiky…
Odlétali jsme nyní v neděli a také poprvé jsem zažil, že jsem nemusel čekat na žádné odbavení a letenky. V poledne nás odvezli z hotelu na letiště a během chvilky jsme byli pryč. Žádná velká kontrola, odlet měl být za dvě hodiny, ale najednou se ozvalo Czech – Prag a byli jsme pryč. Žádné ciráty, žádné kontroly. Byli jsme úplně poslední a uzavírali jsme letiště.