S jejich prací jsem se náhodou seznámil celkem detailně. Protože nebyl nikdo, kdo by jejich program při jejich výstupech četl, musel jsem to udělat sám. Bylo to sice na úkor mého fotografování, občas jsem ale naštěstí stíhal obojí zároveň. A kromě pochvaly jsem se také dozvěděl, jaká jsou kritéria, podle kterých se správný kovboj pozná. Nezáleží totiž jen na stylu, kterým jezdci jezdí, ale také na jejich umění. A kovbojové nejezdí jen v kolbišti, je to také rodeová práce s dobytkem – a to jak na kolbišti, tak i na pastvinách a jinde.

Kovbojské ježdění jako takové má své kořeny ve Španělsku a Portugalsku a vychází ze cviků koridy. Při ní pikador – jezdec na koni – pomocí tyče zvané garroča ovládal nebezpečný skot. Odtud se tyč garroča dostala až do Mexika, kde se při práci s dobytkem používá dodnes. V aréně se kůň ale může představit až po důsledném tréninku, který se provádí pomocí trenažeru, který simuluje býka. Tuto činnost předváděl ve Zbytinách jezdec Pavel Procházka.

Ve Spojených státech a Kanadě se postupně chov skotu měnil a bylo nutné zvládat při práci přehánění skotu na velké vzdálenosti. Při této práci garroču vystřídal bič a laso, které byly lépe skladné. A v dnešní době se k ochraně skotu používá docela obyčejný ostnatý drát. Procházka však ukazoval, že kovbojové nevymřeli. Předváděl činnosti, které byly při práci se skotem běžné v dobách jejich největší slávy, kdy ještě museli bránit dobytek před nájezdy indiánů i před dravou zvěří. Položení koně, který se nesmí bát biče ani lasa, to bylo v těch dobách běžné. „Kůň musí svému jezdci bezmezně důvěřovat, ale i naopak,“ vysvětloval Procházka, který je kovbojem na plný úvazek.