Nejenže vítali všechny přítomné na nádraží chlebem a solí a pro některé měli připraveny i koláče. Na rozloučenou přidali i několik veršů.

Naposledy jede vláček
Netolickou krajinou.
Koleje mu rozeberou,
jen vzpomínky zůstanou.
Předkové se starali,
aby zlatky sehnali.
Nádraží si postavili,
aby pěšky nechodili.
Mnohý ba i kravku prodal,
by na výstavbu přidal.
Dneska ale, lide div se,
velký pán vše zbourati chce.
My vám ale, milí pane,
všichni tady rady povídáme,
že neblahé budou konce,
když zbouráte železnice.
Pamětníci se vzteky dusí,
že z Netolic pěšky musí.
Proč tu dráhu stavěli,
to kdyby tak věděli.
Tak loučíme se milý vláčku
necháme tu aspoň značku.
Aby naše vnoučata věděly,
kudy jejich babičky jezdily.