Na toto oddělení se přitom dostala podle vlastních slov víceméně náhodou, v prachatické nemocnici totiž začínala na interním oddělení. Lenka Viličková ví, že práce na jejím oddělení není pro personál vůbec jednoduchá. „Za tolik práce se navíc dostává našim zaměstnancům velmi málo vděku,” tvrdí lékařka, která se snaží v léčebně dlouhodobě nemocných změnit poměry ve prospěch pacientů a odstranit stigma, kterým je toto oddělení v očích laické veřejnosti opředeno. Zároveň ale usiluje také o to, aby byl na jejím oddělení dobrý a spokojený kolektiv pracovníků. Jak jste se vlastně ze Slovenska dostala do České republiky? Šla jste pracovat rovnou do Prachatic? Do České republiky jsem šla pracovat z prostého důvodu, na Slovensku totiž v té době nebyla vůbec žádná možnost sehnat práci v oboru. Možná by mi tenkrát pomohlo, kdybych pocházela z lékařské rodiny a měla nějaké známosti. Jenže tatínek učil hluchoněmé děti dřevařství a umělecké kovářství a maminka byla účetní. Nemohla jsem sehnat ani práci v místě bydliště. Vzpomínám si, že jsem rozesílala osmašedesát žádostí a často mi nikdo ani neodpověděl. Tak jsem začala posílat maily do České republiky, kam odešla polovina absolventů mého ročníku. A okamžitě se ukázalo, že přístup na Slovensku a tady je diametrálně odlišný, myslím co se týče vstřícnosti a komunikace. Posílala jsem čtyři žádosti a nakonec jsem začala pracovat v Plané u Mariánských Lázní, kde bydlela sestra mé babičky s rodinou. A na oddělení, kam jsem nastoupila, pracovalo navíc hned šest Slováků, což mi v začátcích velice pomohlo. Nastupovala jsem tři dny po promoci a v Plané jsem byla až do konce března roku 2002. Tou dobou už se tamní nemocnice uzavírala. Jak jste se potom dostala do Prachatic? Měla jsem kontakty na bývalé spolužáky, kteří tady už tou dobou pracovali a pracují tady i dnes. Ti mě informovali o možnosti práce na zdejším interním oddělení, kam jsem také později nastoupila. Pod vedením pana primáře Jalůvky jsem si udělala obě atestace. Na podzim roku 2009 jsem začala pracovat také jako Posudkový lékař pro Českou správu sociálního zabezpečení, především proto, že jsem si chtěla rozšířit obzory. A tou dobou mě také ředitelství nemocnice oslovilo s nabídkou práce vedoucí lékařky v léčebně dlouhodobě nemocných… Rozhodovala jste se dlouho? Bylo to pro mě velké dilema. Cítila jsem totiž velký pocit vděku k panu primáři Jalůvkovi a bylo mi líto, že bych měla interní oddělení opustit ve chvíli, kdy jsem byla pro práci na tomto oddělení de facto připravena. Dlouho jsme proto diskutovali i s manželem. Bála jsem se právě stigmatu LDNky a také zodpovědnosti za celý kolektiv pracovníků na oddělení. Věděla jsem, že ta práce bude velmi fyzicky i psychicky náročná. Přesto jsem ale místo nakonec přijala a začátky byly hodně složité. Co se na prachatické LDNce za ty dva roky změnilo? Změnilo se toho spousta a doufám, že to naši pacienti ocení. Jde především o to, že se snažíme o větší doléčování pacientů tak, aby z našeho oddělení odcházeli v lepším stavu, než k nám přicházeli. To spočívá především v důsledné rehabilitaci. A myslím si, že dosahujeme velmi dobrých výsledků, i když to samozřejmě klade zvýšené požadavky na personál oddělení. Vím moc dobře, že se novým přístupem práce pro personál zdvojnásobila a že je to pro ně ještě obtížnější. Vážím si ale velice jejich práce, vážím si toho, že co může, snaží se personál řešit sám a snaží se k pacientům přistupovat individuálně v závislosti na jejich individuálních požadavcích tak, jak jen to je možné. Někdy si říkám, klobouk dolů před jejich výkony tváří v tvář hněvu lidí, kteří si neumí uvědomit, že sloužíme, ale že nejsme sluhové. Snažíme se ze všech sil o dosažení požadované úrovně, v některých chvílích je to ale hodně složité. Jak vnímáte svojí vlastní práci na oddělení? Myslím si, že mým úkolem je především jakási funkce katalyzátoru, snažím se fungovat jako ochrana nižšího personálu především před nespokojenými členy rodin našich pacientů a zároveň se snažím jednat s těmito rodinami tak, aby své požadavky řešily se mnou a ne s personálem, který dělá opravdu, co může. Setkávám se zde s různými protichůdnými názory. Snažím se vždy situaci řešit z ohledem na zájmy obou zúčastněných stran. A konfliktní situace jsou bohužel na denním pořádku. Někteří lidé si myslí, že jsem necitlivá a panovačná, jiní mou práci ocení. Není to ale o citlivosti či necitlivosti. Tahle práce vyžaduje jistou míru asertivity, bez níž by oddělení vůbec nemohlo fungovat. Máte v souvislosti s oddělením nějaké plány do budoucna? Samozřejmě se stále snažíme spektrum našich služeb rozšiřovat a zkvalitňovat. Od prvního ledna 2012 například zahajujeme provoz čtyř nových lůžek ve zdravotnickém zařízení s ústavní péčí v rámci LDN, budou to dva pokoje s přechodným režimem mezi zdravotnickým lůžkem a domovem seniorů. Nově budou mít pacienti také možnost využití nadstandardního pokoje. Ten se od ostatních pokojů nijak neliší výbavou, ale je to pokoj jednolůžkový. Bude určen pro pacienty, kteří z nějakých důvodů vyžadují samostatný pokoj. A snažíme se vycházet vstříc i rodinám pacientů, například již máme k dispozici rezervní lůžko pro příbuzné, které mohou využívat i mimo návštěvní hodiny. Podobné služby mohou využívat i blízcí pacientů v hospici. Jak ze své pozice hospic vnímáte? Vnímám ho velmi kladně, protože práce takového zařízení je nenahraditelná a je dobře, že působí u nás v Prachaticích. Podobně jako LDNka bojuje s různými mýty, které je třeba veřejnosti objasnit a snažit se je odstranit. Zdravotnická zařízení jsou tady přeci pro dobro nemocných.