Obě jste se do Záblatí přistěhovaly, jaké tady bylo dětství?
Marie
– Bylo podobné jako v Šumavských Hošticích, měla jsem hodně povinností. Když jsem přišla ze školy, hned jsem šla něco dělat. Moc volného času nebylo. Co se týče přizpůsobení, na obec jsem si zvykla rychle. Našla jsem si tady i fajn kamarády.
Terezie – Když jsme se sem přistěhovali, moc se mi tady líbilo. Hlavně naše cesty do školy v zimě, na sněhu jsme si užili hodně legrace. Jinak život tady byl určitě mnohem jednodušší než v Rumunsku. A kamarádky jsem si tady našla hned. Mé dětství ale také bylo z velké části o povinnostech. Doma nás bylo sedm holek a tří kluci. Když tak bylo potřeba, musela jsem hlídat mladší sourozence. Samozřejmě, že společně s nimi jsem si užila spoustu her, ale i pranic (smích).

Seznámily jste se v roce 1956 na křtu dcery Marie Jakšové, prožily jste tak v obci mnoho let. Jsou chvíle, na které rozhodně nikdy nezapomenete?
Marie
– Těch by bylo. Jsme členkami zdejšího Svazu žen, takže legrace jsme si užily dost, a to třeba na Konopické.
Terezie – Zrovna ta předposlední, ta byla hodně dobrá a taková atypická. Prodala se totiž hospoda, takže zábava se konala venku v přírodě.
Marie – Společně ale také trávíme čas při našich schůzkách svazu. A protože na některých akcích zpíváme, pravidelně, a to třikrát týdně, také zpěv trénujeme. V obci nám možná i proto říkají veselé zpěvačky (smích). Někdy pak zpíváme i v naší hospůdce, kam chodíme rovněž docela často. Tady bych si i klidně zatančila, jako dřív, jen už mi to zdravotní stav nedovolí.
Terezie – Navzájem se také navštěvujeme doma.

Byly jste v obci také zaměstnané?
Marie
– Ano, já jsem pětadvacet let pracovala ve školní jídelně. Oproti dnešku tady bylo tenkrát hodně dětí. Pamatuji si, že jsem obsluhovala až sto dvacet školáků. Potom ale jejich počet začal klesat, až se nakonec před pár lety škola zavřela. Na léta strávená ve školní jídelně ale vzpomínám ráda. Moc ráda jsem totiž vařila a pochutnávala si na dobrotách. Nejraději jsem si dala dukátové buchtičky, které byly oblíbené i u dětí. Těšily se také na svíčkovou či plněné knedlíky.
Terezie – Moc jsem si vybírat nemohla, a tak jsem pracovala tam, kde to šlo. A to bylo v lese nebo ve statku. Obyvatelé, co v obci práci nenašli, pak museli dojíždět.

A jak se za dobu vašeho života v obci změnil její vzhled?
Terezie
– Markantně. Mnoho baráčků, co tady jsou, se opravilo.
Marie – Co se týče lidí se ale moc nezměnilo, stále držíme vesměs spolu. A často se také vidíme na nejrůznějších akcích.

Na jaké akce nejraději zajdete. A jak v obci trávíte čas nyní?
Marie – Buď se navštěvujeme a nebo společně chodíme na procházky. Někdy i do hospody.
Terezie – Tam už jsme dlouho nebyly (smích).
Marie – Při procházkách pak navštívíme hřbitov a pak jdeme na louku směrem na Hlásnou Lhotu. Je to tam doopravdy krásné. A to především v době, kdy tam kvetou lípy. Jsme ale také houbařky, takže chodíme do lesa, kde mimo jiné sbíráme i borůvky.
Terezie – Loni jsme také byly na hasičském bále. Když si to tak vezmu, asi není akce, na které bychom chyběly. Takže nyní se už těšíme na masopustní bál, který nás zanedlouho čeká. Ten je velmi oblíbený, a proto není výjimkou ani padesát masek.
Marie – Jednou jich bylo dokonce okolo sedmdesáti.
Terezie – A neměly bychom zapomenout ani na setkání harmonikářů. To je moc pěkná akce, takže by podle mého názoru mohla být klidně častěji.