A tak i ten, kdo nevěřil na povídačky o pokladech a loupežnických skrýších, byl ochoten uznat, že najít nějaký ten zapomenutý zlaťák či ukradený šperk, by nemuselo být zas tak špatné. Vyrojilo se nepřeberně zaručených zpráv o místech, kde lze snadno přijít k bohatství a i truhlář Linhart sem tam nějakou tu povídačku zaslechl. Nejprve se jim vysmíval a pouštěl je z mysli dříve, než se tam stačily zabydlet, ale jedna se mu tam přeci jen drápkem zasekla. To, když se vyprávělo o naloupené kořisti, co uprostřed nedalekého močálu nechali žoldnéři při poslední válce. Linhart nebyl první ani poslední, kdo tu historku slyšel a mnohý se do bažin pro ztracenou kořist vypravil, ale nikdo se odtud s pokladem nevrátil a ti, co přišli zpátky, jen vystrašeně blekotali o pařátech, které se je snažily polapit a vtáhnout do močálu. Snad duše loupeživých žoldnéřů či zapomenutí duchové z dob, kdy všude kolem byl jen neproniknutelný prales protkaný bažinou. A když už nebylo doma kouska chleba a v lochu jen pár nahnilých brambor, rozhodl se Linhart, že zkusí štěstí a zajde se přesvědčit, jestli na něj v těch bažinách přeci jen nějaké bohatství nečeká. Při martinské pouti v novosvětském kostele si nabral do butilky trochu svěcené vody a doma s ní pak pokropil dřeváky pro ochranu před vším zlým. A pro jistotu pak na každý dřevák dlátkem vyryl kříž. Brzo ráno, když žena i děti ještě spaly, si vzal kabát, vklouzl do dřeváků a vyrazil. Minul Černá Lada, a když přešel cestu a vnořil se mezi zakrslé a strašidelně zkroucené stromky, začala se mu houpat půda pod nohama. Studená a zatuchlá mlha na něj dýchla, jak čerstvě vykopaný hrob a Linhart by se byl vrátil domů, kdyby si nevzpomněl na hladové děti a ustaranou ženu. Zachumlal se do kabátu ještě více, a i když našlapoval tuze opatrně, za chvíli měl nohy po kolena promáčené. Byl už v půli cesty, když tu se z bažiny vynořila odporná zkostnatělá ruka a chňapla po Linhartově noze. Sotva se však dotkla kříže na dřeváku, s kvílením se zase stáhla zpět do močálu. Linhart ušel jen pár kroků a další pařát se spálil o posvěcený dřevák. Popelavý strachem došel doprostřed močálu a našel tam jen ostrůvek porostlý travou a po pokladu ani stopy. Usedl na ten jediný kousek suché země, co tu široko daleko zůstal a přemýšlel, co dál. Zbytečnou a tuze namáhavou cestu měl za sebou a stejně namáhavá cesta jej ještě čekala. Pomalu se zvedl k návratu, když na novosvětském kostele zvon svolával k ranní modlitbě. Tu se Linhart podíval na kříž vyrytý na dřeváku a věděl, že svůj poklad přeci jen našel. Jen se držet kříže a nic zlého, ani bída, nemoci či lidská závist a zloba jej nemůže přemoci. A ten největší poklad má přeci doma. Milující ženu a kopu neméně milujících dětí k tomu. Jaroslav Pulkrábek