Dagmar Lieblová se narodila v Kutné Hoře do rodiny praktického lékaře. V červnu 1942 byla celá její rodina deportována do Terezína, to bylo Dagmar Lieblové teprve třináct let. Po válce se do Čech vrátila až v létě se silně podlomeným zdravím. V plicním sanatoriu se léčila téměř dva a půl roku, i když jí lékaři nedávali velkou naději na uzdravení. „Dozvěděla jsem se, že mne tam přijali vlastně jen proto, aby dcera lékaře měla kde umřít,“ vzpomínala při besedě Dagmar Lieblová. Válka jí nevzala jen dětství, ale prakticky celou rodinu, která se kromě ní už z koncentračních táborů nevrátila.

Na jednu z otázek, zda někdy neměla chuť se v koncentračním táboře raději zabít, odpověděla: „Nikdy. Byli lidé, kteří to tam neunesli a raději se zabili. Ale měla jsem celou dobu, i když už to v jeden čas vypadalo, že zemřu stejně jako mí příbuzní, obrovskou vůli přežít.“ Stejnou vůli Dagmar Lieblová prokázala i po válce. Kvůli německým nařízením totiž nesměla jako židovka dokončit ani základní vzdělání. To spolu s maturitou zvládla až po návratu ze sanatoria a následně absolvovala ještě Filologickou fakultu Univerzity Karlovy pro obory čeština – němčina. Spolu s manželem vychovala dvě dcery a syna a mají šest vnoučat. Přestože tetování na levém předloktí před nikým neskrývala a své vězeňské číslo ukázala i dětem při včerejší besedě, přiznává, že minulý režim nejevil o osudy bývalých vězňů v koncentračních táborech přílišný zájem. O to více ji těší, že zájem mladých lidí o otázky holocaustu od začátku devadesátých let roste.