Jako soupeřící týmy se představila mužstva z Křesína na Litoměřicku, Předslavic, stará garda Vlachova Březí a samozřejmě domácí pořadatelský klub Tělovýchovné jednoty Dub, jehož hráčem jsem se letos na jaře stal i já. Celý pouťový turnaj jsem si tak mohl vyzkoušet na vlastní kůži. A od začátku bylo jasné, že při turnaji nepůjde jen o fotbal, i když právě fotbalový míč bude jistě v hlavní roli. Všichni si nejvíce přáli, aby turnaji přálo počasí a aby se zápasy nesly v duchu fair play, jak by to při přátelských zápasech mělo být obvyklé. Pro nás všechno začínalo už o den dříve. Volal jsem starostovi městyse a zároveň našemu kapitánovi Václavu Novákovi, kdy je sraz a jestli nás bude dost. Myslel jsem si totiž, že bych se třeba z turnaje mohl „ulít“. Venca mě ale ujistil o opaku. „Koukej přijet, byla by to ostuda, kdyby nás tady hrálo osm. Začíná se v půl jedenácté, takže bude stačit, když přijedeš před desátou,“ řekl mi den před turnajem kapitán. Takže v sobotu jsem se v Dubu na hřišti opravdu objevil. Právě včas, protože už se rozhodlo, že první zápas svedeme my s týmem Křesína, což je náš spřátelený klub od Litoměřic. Před necelým měsícem tam byli kluci z týmu na soustředění, teď se role prohodily a my Křesín uvítali v našem domácím prostředí. Měli jsme jim co vracet, kluci (já jsem do Křesína nejel) tam totiž prohráli 8:4. Teď se tedy všechno schylovalo k odvetě. „Bylo by dobré, kdybychom ten první zápas vyhráli. Budeme se snažit mít míč na kopačkách a nedělat zbytečné chyby,“ to byly stručné pokyny, kterými nás před zápasem usměrňoval Václav Novák v kabině. Když jsme nastupovali na hřiště, z okolí hospody na hřišti už přihlížel dostatek fanoušků, takže o atmosféru by bylo postaráno. Sluníčko také začínalo pořádně „péct“, takže bylo jasné, že pětatřicet minut každého poločasu bude opravdu náročných. Já jsem nastupoval na pozici levého záložníka. A protože při zápasech okresního přeboru je štěstí, když se sejdeme ve dvanácti lidech tak, aby byl alespoň jeden hráč na střídání. Utěšoval nás fakt, že tentokrát na lavičce sedělo hráčů pět. Při přátelských zápasech se navíc smí střídat hokejovým způsobem. Celý zápas rozhodl prakticky jeho začátek. Podařilo se nám totiž vstřelit hned po několika minutách úvodní branku, kterou střelou k tyči zařídil Láďa Friš. A do konce poločasu jsme vedli už 3:0, když další dvě trefy zaznamenal sám kapitán Venca Novák. Rozdíl ve skóre byl ale tou dobou mnohem větší, než by se mohlo zdát z průběhu zápasu. Křesínští se totiž snažili, běhali a vymýšleli, jen jim nefungovala střelba. A když už se mezi tři tyče trefili, gólu zabránil gólman Bohouš Šimek, který se zázračně rozchytal ke skvělému výkonu a tým podržel. Já sám jsem měl na levém kraji zálohy dost problémy. Hrál jsem totiž na nejlepšího hráče týmu Křesína a zejména při mých ofenzivních choutkách jsem se potom nestíhal vracet. Že z toho nebyl gól, bylo jen štěstí. Do kabin jsme tak odcházeli dobře naladěni. Hned druhý poločas se ale začal vyvíjet nepříznivě. Po deseti minutách hosté zvládli vstřelit první gól, následoval další a skóre bylo najednou 3:2 v náš prospěch, což ale není žádné terno. Takže jsme museli bránit. Slunce a únava už byly znát, Křesín se nadechl k závěrečnému tlaku, ale marně. První zápas jsme tedy vyhráli a bylo jasné, že další zápas, který budeme hrát, bude už finále. Nevěděli jsme pouze, zda se v něm ocitneme s týmem Předslavic a nebo starou gardou Vlachova Březí. Zápas těchto dvou týmů totiž právě začínal. My jsme se tou dobou mohli v klidu oddat radovánkám, které s sebou každý přátelský turnaj přináší. Kdekdo si dal pivo a klobásku, zakouřil si, kamarádi z Křesína se přestěhovali do stínu svého stanového městečka, které vyrostlo hned vedle hřiště, začaly se roznášet bramboráky a všichni jsme přitom přihlíželi fotbalovému klání, které mělo vybrat našeho finálového soupeře. Kdo si při tom nevlezl do stínu, ten se mohl i krásně opálit či trochu spálit, což se samozřejmě povedlo i mě. A při tom jsem se ještě snažil atmosféru turnaje nějak fotograficky zdokumentovat. Zápas staré gardy s předslavickými se zdál dlouho nerozhodný. Předslavičtí sice byli pohyblivější, ale jejich útoky se z počátku dařilo staré gardě pomocí cenných zkušeností a dobré komunikaci na hřišti odrážet. Nakonec ale mládí zvítězilo, rychlé nohy zkušenosti předčily. Stará garda také žehrala na to, že ani vyložené šance nedokázala vyřešit s chladnou hlavou. Asi toho sluníčka začínalo být opravdu dost. To ostatně pocítili i všichni z nás, kteří si na sluníčku dali více než dvě piva. I já jsem brzy začal cítit podivnou malátnost, a asi bych nejraději usnul. Naštěstí se chystal teprve zápas o třetí místo, takže dva poločasy jsme mohli využít k nalezení ztracené energie. Já jsem to řešil kofolou a ledovou sprchou, jiní se odebrali do pohodlí šaten, kde si na chvíli zdřímli. Kdo přihlížel fotbalovému klání Křesína se starou gardou, viděl, že je prakticky rozhodnuto už od začátku. Křesínští byli ve všech směrech lepší, je ale pravdou, že stará garda odehrála svůj zápas se ctí a bojovala do posledního dechu. Zápas znovu rozhodla rychlost a přesnost zakončení. Já sám jsem měl ale po celý turnaj nejlepší pocit z výkonu rozhodčího, kterým byl Pavol Sýkora starší, jehož jsem při práci sledoval i v zápase staré gardy s Křesínem. Za tu dobu, co oblékám zelený dubský dres, jsem se totiž s tak přesným výkonem rozhodčího nesetkal. Třeba si tímto konstatováním proti sobě poštvu všechny rozhodčí, kteří okresní přebor pískají, ale nemůžu prostě jinak. Byl jsem jako mladší zvyklý na rozhodčí, kteří pískají divizi nebo kraj, a jejich kvalita byla mnohem lepší. V těchto soutěžích jsem si totiž rozhodčího prakticky nemusel všímat, a neměl jsem s ním ani žádné problémy. V okresním přeboru jsem stihl nasbírat za pět zápasů čtyři žluté karty, a všechny za řeči. A právě v okresním přeboru jsem si poprvé uvědomil, že je to především rozhodčí, který má celý zápas v rukou a může ho svým přístupem a způsobem rozhodování velmi ovlivnit. Nezáleží přitom na tom, jak je rozhodčí přísný. Přísnost totiž ještě neznamená nespravedlnost. Pavol Sýkora starší, který všechny zápasy turnaje soudcoval, byl soudce přísný. Vždy ale své rozhodnutí vysvětlil, snažil se hru uklidnit. Pro mě osobně bylo největším vítězstvím to, že jsem s ním za celý turnaj nemusel ani jednou diskutovat. A když mi pískl faul, věděl jsem, proč ho pískl. Když pískl faul na mě, také jsem neměl žádný důvod protestovat. Takové výkony rozhodčího by si bezesporu zasloužila i naše okresní soutěž. Podle mého názoru bylo totiž právě tohle největší plus celého turnaje a jsem rád, že se to podařilo zrovna v Dubu. Dost jsem ale odbočil, takže se musím vrátit k finálovému zápasu. V něm jsme nastoupili proti týmu Předslavic, já osobně s dost velkými obavami, zda se nám povede uhlídat jejich křídla, která v předchozím zápase předváděla svou rychlost. „Nastoupíme v té nejsilnější sestavě, kterou máme, nemůžeme si dovolit to nějak vypustit. Hlavně se snažit držet míč a nedělat žádné zbytečné chyby,“ povzbuzoval nás kapitán v šatně. A my jsme si jeho slova asi vzali k srdci, protože jsme zvítězili s čistým kontem. Dvakrát jsem se dokonce sám dostal do šance, ale mušku jsem přesnou neměl. Naštěstí se gólově prosadila naše nová posila Pavel Friš, takže jsme podle kapitána, „po dlouhých letech ponechali domácí pohár v těch správných rukách“. Následovalo už jen vyhlášení, kterého se ujal náš kapitán a starosta městyse Václav Novák. Poháry si odnesla tři mužstva, oceněni byli ale také nejlepší gólman, nejlepší střelec a nejlepší hráč turnaje. Dvě z těchto individuálních cen také putovaly do naší kabiny. „Jsem rád, že se všechno vydařilo, tak jak mělo. Všichni si ten den užili, nebyly žádné šarvátky ani velká zranění, vše bylo v přátelském duchu, jak jsme si přáli,“ konstatoval starosta při vychutnávání nezbytného sektu přímo z poháru. „Je fajn, že jsme si pěkně zahráli, turnaj vyhráli, a do týmu jsme začali zabudovávat i naše letní posily, které nám pomohou na podzim v soutěži,“ řekl za všechny ostatní hráče Láďa Friš. Teď teprve začínala oslava, já jsem ale odjížděl. Unavený, s bolavým lýtkem, mířil jsem domů a sliboval, že na večerní zábavu určitě přijedu. Jak jsem byl ale jednou doma, už jsem jen lenošil. Doufám, že i večerní dohra turnaje se kamarádům povedla. A že po dalším turnaji na začátku srpna v Předslavicích budeme znovu slavit.