Táhlo vás to vždy ke psům? A jak jste se dostala k vašemu prvnímu psovi, německému ovčákovi Jackovi?
Co si pamatuji, vždy jsem toužila mít psa. Proto jsem byla velmi ráda, když si ho můj otec koupil a já s ním mohla začít chodit na cvičák. A na cvičáku jsem našla takové přátele, že k mému psovi, tentokrát už s průkazem původu, mi pomohli právě oni. Jeden člen mi totiž půjčil peníze, za které jsem si mohla německého ovčáka Jacka koupit. Jen jsem to zpočátku mamce neřekla, protože byla proti tomu, mít v domě dva psy. A asi bych to tajila i delší dobu, to mi ale nevyšlo. Zhruba po týdnu to na mě prasklo. Myslím, že o Jackovi, kterého jsem skrývala v kotci u cvičáku, se dozvěděla u kadeřníka (smích).

Byl velký rozdíl v tom cvičit boxera a německého ovčáka?
To doopravdy byl. Ovčák je cvičitelnější. A navíc, Jack byl velký talent. Společně jsme odjezdili spoustu závodů, a to dokonce i ty na mistrovstvích republiky. Byla to prostě zlatá éra. Bez Jacka jsem si nedokázala představit ani studium. A díky mé lásce, tvrdohlavosti a určitě i shovívavosti vedení školy, se mnou mohl trávit čas i přes týden. Byla jsem já, pes a bandaska, ve které jsem měla krmení. Bez psa jsem si prostě nedokázala a nedokážu představit život. Je mojí součástí. Být bez něj je pro mě jako být bez ruky.

Držela jste se u psů i v letech, která následovala po studiu?
Psa jsem měla pořád. Dokonce jsem se navíc věnovala i výchově psů pro tehdejší pohraniční stráž. Ke zkouškám jsem připravovala štěňata, která jsem měla tak do roka a půl. I dnes mám několik psů. Vedle dvou chovných fen máme i jednoho staršího ovčáka, jednu mladou fenu a křížence, kterého jsme si přivezli z útulku. I s nimi jezdím na nejrůznější soutěže, výsledku, jež jsem ale měla se svým prvním ovčákem, jsem zatím nedosáhla. Pravděpodobně to bude z toho důvodu, že už se tomu nevěnuji tak intenzivně jako dříve. Zaměstnání a práce okolo domu přece jenom zabere hodně času.

Když jste trénovala štěňata pro pohraniční stráž, bylo těžké se s nimi loučit po roce a půl?
Říkala jsem si, že to není můj pes. I přes to jsem se při vracení neubránila pocitu zrady. Když jsem tak měla možnost a psi zůstali někde poblíž, zůstala jsem s nimi v kontaktu.

Proč jste si oblíbila především německé ovčáky. A měli jste doma někdy i „gaučáky”?
Vyloženě gaučáky ne, menší plemeno, jako francouzský buldoček a nebo zmíněné křížence ano. Jinak vztah k těmto plemenům asi tak nějak vyplynul sám.

Máte pět psů, co obnáší péče o ně?
Minimálně každé ráno hodinové venčení. Chodíme buď na naši zahradu, a nebo máme okruh kolem vesnice. Nejméně pětkrát za týden také jezdíme na cvičák.

K tréninkům se scházíte i každou neděli, může se jich zúčastnit veřejnost? A už se vám stalo, že by vás na ulici zastavil majitel nějakého psa, který si s ním neví rady?
Nedělní tréninky se konají právě kvůli veřejnosti, která si na naše pravidelné setkání doopravdy zvykla. Jinak, co se týče druhé otázky, stává se mi to celkem často. Lidé mě zastavují třeba proto, že se bojí o zdraví svého čtyřnohého miláčka, ale i když si neví rady s poslušností.

Členkou kynologického klubu v Prachaticích jste již řadu let, kdy jste se ale stala jeho předsedkyní a co tato funkce obnáší?
Asi před devíti lety mě členové na schůzi zvolili. Předseda má pak na starosti hlavně to, aby klub fungoval tak, jak má. Samozřejmě, že do toho patří i zájem veřejnosti. Aby na náš cvičák chodila, pořádáme několik akcí za rok. Kromě zmíněných nedělních tréninků je to například i Novoroční sranda závod a pro členy kynologických organizací Jarní závod družstev a červnový závod O perníkovou kost. Dále pořádáme jarní i podzimní zkoušky podle různých zkušebních řádů. Jinak já často jezdím po závodech v jiných městech i jako rozhodčí. Minimálně dvakrát za rok se podívám do zahraničí. A to jako zástupce České republiky pro pracovní kynologii mezinárodní organizace FCI.

Je i vaše zaměstnání spojené se psy?
Mohlo by být, kdyby se splnilo mé přání ještě ze školních let, kdy jsem chtěla být veterinářkou (smích). Po gymnáziu jsem ale vystudovala vysokou školu zemědělskou a následně jsem si dodělala pedagogické minimum. Nějakou dobu jsem pak pracovala u JZD. Přibližně před patnácti lety se ale ze mě stala učitelka.

Vědí žáci o vaší velké vášni?
Každý z žáků to ví. A mohli si ji i prohlédnout. Ještě s dalšími kolegy kynology pro ně totiž připravujeme ukázky, při nichž se mohou podívat na to, jak psy cvičíme.

A co váš volný čas?
Ten vyplňují opět psi. A protože miluji Šumavu, často se s nimi vydávám na výlety po této překrásné krajině.