V Prachaticích vedete kroužek fotografie. Jak je to pro Vás náročné, jak jste se k tomu vůbec dostal?
Myšlenka vznikla, když mé tři dcery začaly mít zájem o fotografování. Tehdy jsem založil fotokroužek při Asociaci rodičů a přátel zdravotně postižených dětí. Jenže v té době se ještě dělala fotografie klasicky, a my měli jen malé prostory, a taky s vybavením to nebylo jednoduché. Přesto se jedna z našich dcer, Jana, začala fotografováním zabývat více, a tak jsem jí učil, jak řešit kompozici, ale hlavně jak si vyvolat film a následně pak fotografii tak, aby z ní měla sama radost. Měl jsem postavenou fotokomoru ve sklepě a trávili jsme tam společně dlouhé hodiny. Jsem rád, že se fotografii nyní věnuje již profesionálně. Myšlenka na vznik fotokroužku při DDM v Prachaticích nenechala na sebe dlouho čekat. Chtěl jsem své letité zkušenosti předat dál. Neměl jsem žádné ambice, aby se zde zrodili noví Zíkové, Saudkové či Drtikolové, ale chtěl jsem a chci, aby si děti dokázaly do budoucna fotit pěkné fotografické obrázky a naučily se vnímat fotografii jako jeden jistý okruh umění.

Zaregistroval jste mezi žáky svého kroužku nějaké výrazné talenty? Jak vlastně výuka kroužku probíhá?
Vždy se mezi dětmi najde určitý talent, který má, jak se říká, oko. Dvě děti jsou již absolventi oboru Užité fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově a jedna dívenka začala studovat fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Praze.
Výuku vedu vlastně od toho základního, a to je fotografie – děti fotografují a nosí mi ukázat své práce a pomocí nich ukazuji chyby a nedostatky, které vznikají chybou nastavení fotoaparátu či přímo chybou fotografa – hlavně se jedná o kompozici či výřez. Tak se obrácenou cestou dostaneme i na technickou stánku a děti se začínají zabývat nastavením fotoaparátu, když fotografují makro nebo chtějí úmyslně obrázek rozmáznout. V dnešní době také hodně využíváme i internet, neboť na jeho stránkách jsou k nalezení jak staří, tak i soudobí fotografové.

A i když se třeba účastník kroužku nebude fotografií hned živit, jak mu to může rozšířit obzory? Myslím třeba náhled na svět skrze hledáček fotoaparátu.
Fotografie je jedním z umění, i když ji hodně z nás bere jen jako ilustraci k článkům v novinách či časopisech. Dnes již není fotografie taková popelka a lidé si kupují a vyrábějí fotografické kalendáře, ale i fotografické knihy.
A pro děti je toto rozšíření jejich vnímání světa a utřiďování názorů. Fotoaparát je pak prostředníkem mezi světem a samotným fotografem. V jejich fotografiích se odráží jejich nálada, ale i názor na svět kolem nich. Jako nás.

Jaká témata nejčastěji ve svých fotografiích zachycujete a snažíte se zachytit?
Nejsem monotematicky zaměřený fotograf, ale většinou zachycuji svět kolem sebe tak, jak ho vnímám. Vzhledem k tomu, že celý život rád poslouchám muziku, chodím do divadla a kina, tak se v mém fotoarchivu najde mnoho záběrů z koncertů, divadla, ale i dokumenty z různých akcí – dlouhá léta fotím zdravotně postižené, akce konané v rámci města i jinde.

Vnímáte například tvorbu Adolfa Zíky či jiných uznávaných fotografů původem z Prachatic?
Vzhledem k tomu, že Áda Zíka je mým letitým přítelem, tak jeho fotografickou dráhu sleduji velmi intenzivně a jsem moc rád, že se mu v tomto směru daří. Ale není to jen Áda, ale i Václav Malina a Vašek Pancer, kteří jsou na stejné lodi a dělají velice dobré věci. Se zájmem sleduji i amatérské fotografické dění ve městě a okolí a mám radost, když vystavují moji kamarádi z fotoklubu F 2,8 Prachatice.

A co Prachatice jako kulturní město? Myslíte si, že je tady pro umělce dostatečné zázemí? Například co se týče možností vystavovaní, koncertů, autorských čtení a podobně?
Prachatice jsou kulturním městem. Výstavních prostor je tu celkem dost, ale třeba pro fotografii zde není menší komorní prostor, aby se v něm mohly realizovat malé výstavy třeba o 20 fotografiích nebo obrázcích. Hodně velkou aktivitu v alternativním umění jisto jistě vytváří Čajovna u Hrušky. Snad se zdá, že kulturních akcí ve městě ubývá, ale je to otázka diváků. Dnes přijdete do divadla a hrají amatéři třeba z Týna nad Vltavou a divadlo je poloprázdné, přijedou umělci z Prahy a musejí se ještě přidávat židle.
Pro pořadatele koncertů je to vždy veliká sázka do loterie a vůbec není důležité, odkud účinkující přijedou, diváci jsou velice náladoví a vidím to na koncertech ve sklepích Staré radnice, že na velice dobrou muziku jednou přijde patnáct lidí a někdy tam není k hnutí.
Fotografie si ale prostory vyhledává, ať již to je Zimní zahrada Nové radnice, nebo Muzeum loutek a cirkusu, Prachatické muzeum, nebo pro začínající fotografy (třeba i děti) v prostorách škol, anebo také zařízeních jako je Vzdělávací centrum hospice, o. s. KreBul a podobně. Fotografie byla v Prachaticích již nejednou promítána i v prostorech Byblosu, nebo při posledních Slavnostech Zlaté stezky přímo na Velkém náměstí.

Bavili jsme se také o hudbě. Jaká hudba je Vám blízká, a co říkáte na současnou prachatickou hudební scénu?
Přiznám se, že jak si rád poslechnu symfonický orchestr a vážnou hudbu, tak si s chutí poslechnu dobrou metalovou kapelu nebo jazz. Nejsem znalec prachatické hudební scény, je tady poměrně hodně silně zastoupena beatová sekce a najdou se mezi nimi velice dobré kapely. Postrádám jazzové kapely, protože v nich je mnoho inspirace i pro jiné umělecké obory, protože mám pocit, že vše se navzájem ovlivňuje a vzniká tím mnoho nových věcí.

V poslední době mi hodně lidí odjinud říká, že Prachatice za poslední roky hodně „zkrásněly“. Jak to vnímáte Vy jako fotograf? A jaký vztah máte k okolí Prachatic, například k Šumavě?
Jsem patriot Prachatic a hodně vnímám změny, které Prachatice zkrášlují. Rád si v Prachaticích vyfotím staré, nové, anebo nově opravené budovy, ale i lidi, na které se pak rád dívám, vnímám je a pak i fotím. A Šumavu? Co k tomu říci? Celý život jezdím do Křišťanovic a tam mám rád šumavské lesy, louky a rybník, protože je tam zvláštní klid.

Příště bude na otázky Karla Rabenhaupta odpovídat primář gynekologicko – porodnické oddělení Ivan Říha.

Karel Rabenhaupt:
Narodil se 15. 10. 1956 v Jindřichově Hradci, po několika měsících se ale rodiče přestěhovali do Prachatic, takže se považuje za prachatického patriota. Studoval na střední ekonomické škole a později na lidové konzervatoři obor „Výtvarná fotografie“. Fotografický kroužek vede při DDM již sedm let. Je ženatý, má tři dcery.