Strach je zdravý, nutí člověka k větší sebekontrole

Dnes odpovídá na otázky Jiřího Peška bývalý instruktor libínského lanového parku a vedoucí kroužku lezení při Domově dětí a mládeže Milan Melmer.

Jak jsi se, Milane, vlastně dostal k lezení? A co pro tebe práce v lanovém parku znamenala?
K práci v parku jsem se dostal ještě na vysoké škole, kdy jsem pomáhal při výstavbě lanového parku jako brigádník. Později jsem absolvoval nezbytná školení a mohl jsem se stát instruktorem, takže jsem tam nakonec nastoupil na plný úvazek. Ještě předtím jsem ale stihl nějaký čas pracovat na Aljašce, což pro mě byla velice cenná zkušenost.

Čím jsi se na Aljašce zabýval? A jak byla ta práce náročná?
Na Aljašce jsem pracoval ve fabrice na zpracovávání lososů. Dělali jsme tam denně osmdesát tisíc filet z těchto ryb. Byly to ryby přímo z moře, které každé ráno přiváželi rybáři, házeli je do velikého tankeru, kde se ryby usmrcovaly elektrickým proudem a rovnou odtud se pod tlakem hnaly do fabriky. Bylo to neuvěřitelně namáhavé, dělali jsme šestnáct i dvacet hodin denně, samozřejmě podle toho, kolik bylo právě ryb. Na naše poměry jsem si vydělal dost, ale například ve srovnání s Německem to o moc vyšší nebylo. Na druhou stranu jsme potom procestovali celé USA a musím říci, že San Francisco je asi nejkrásnější město, které jsem kdy navštívil.

Vraťme se ale ještě k lanovému parku a lezení obecně. V současné době zažívá tento sport velký boom. Jaké to bylo předtím, než se park na Libíně rozjel?
Je dobře, že lanový park je tak velký, že může nabídnout každému něco. Jsou tam vlastně čtyři trasy, od dětského parku až po technickou trasu, která je nejnáročnější. Park má samozřejmě i další atrakce, například houpačku. Jsem rád, že se něco takového podařilo vybudovat. Později jsem se seznámil i s člověkem, který takové parky staví a nějaký čas jsem pro něho pracoval, což bylo také velice zajímavé. Je totiž rozdíl mezi lanovým parkem a lanovým centrem. Lanový park počítá s využitím živých stromů, zatímco lanové centrum stojí na kůlech, jako je tomu například na Hluboké. A musím říci, že jakmile jsme lanový park dostavěli, setkal se s velkým ohlasem jak mezi lidmi z Prachatic, tak i celých jižních Čech. A tento boom trvá.

Jsi také vedoucím kroužku lezení. S jakou oblibou u dětí se taková nabídka setkala? Jak finančně náročné je třeba s lezením začít a kde jsou k tomu v okolí nejlepší podmínky? A nemáš někdy strach, že se některému z vašich svěřenců něco stane?
S lezeckým kroužkem jsme začali vlastně před třemi lety, kdy mě oslovil pan Pileček, jestli bych takový kroužek nechtěl vést. Řekl jsem, že ano, a z počátku jsem kroužek vedl sám. Později se ale přidali další přátelé, především jiní instruktoři z lanového parku. V letošním roce se do kroužku přihlásilo patnáct dětí, což je podle mého názoru solidní počet. V klubovně se s nimi učíme teorii, později v tělocvičně zkoušíme základy jištění a slaňování, a když jsou děti připraveny, bereme je někam do okolí Prachatic, aby si mohly poznatky vyzkoušet naostro v terénu. Samozřejmě se pořád bojím, právě proto se při tomto sportu tolik dbá na bezpečnostní opatření. Strach je důležitá věc, nutí člověka k tomu, aby sám sebe více kontroloval, což potom předchází neštěstí. Ten, kdo se nebojí, může ublížit i ostatním lidem. Co se týče finanční náročnosti tohoto sportu, tak pro děti v kroužku to není náročné vůbec, protože jim všechno důležité vybavení půjčíme. Ale když by se tomu člověk chtěl věnovat sám, musí počítat s poměrně vysokými náklady. Především člověk potřebuje vždycky parťáka, protože sám člověk nikde lézt nemůže. Potřebuje lezecké boty, sedák, lano, karabiny a nějaké jistící prostředky. O lano se dvojice může podělit, ale i tak to vyjde pro dva odhadem tak na sedm osm tisíc korun. A když budeme mluvit o možnostech v okolí Prachatic, záleží na ročním období, kdy se člověk rozhodne takto někde zasportovat. Lezecká stěna je například v tělocvičně na Tatranu, ale tam se člověk dostane málokdy. Asi nejlepší podmínky jsou v současné době v lezeckém středisku v Písku, nebo v Českých Budějovicích na Lannově třídě.

Jezdíš také rád na kole. Jak ti vyhovují cyklostezky v okolí Prachatic a kde jezdíš nejraději?
Popravdě mi cyklostezky kolem Prachatic moc nevyhovují. Je pro mě nepříjemné, že když se chci na nějakou cyklostezku dostat, musím nejdříve jet dlouhou dobu po silnici. Proto spíše než v okolí Prachatic jezdím kolem Lipna, kde je spousta cyklostezek a jsou skvěle vybavené. Člověk si tam navíc může vybrat z různých tras podle obtížnosti, takže když si chceme s kamarády zajezdit, někdo z nás většinou vezme auto a dojedeme k Lipnu.

Mezi tvé záliby patří i hudba. Jaké styly upřednostňuješ a jak jsi spokojený s nabídkou koncertů v Prachaticích? Hraješ třeba sám na nějaký hudební nástroj?
Líbí se mi především starší muzika, country, rock, big beat a podobně. Už přes deset let hraji na kytaru a foukací harmoniku, ale jen tak sám doma, na kapelu bych asi neměl potřebný čas. Na koncerty v Prachaticích chodím, myslím si, že jsou na dobré úrovni, ale je jich málo.

Vystudoval jsi chemii a z toho co říkáš je patrné, že jsi pracoval spíše mimo tento obor. Z jakého důvodu? A netáhne tě to k návratu do profese?
Tak samozřejmě bych chtěl pracovat v oboru, který jsem vystudoval. Jenže v okolí Prachatic většinou žádná práce v tomto oboru není, a když už se něco takového naskytne, je to většinou výrazně finančně podhodnoceno, takže pro mě nemá smysl, abych takovou práci dělal.

Příště bude na otázky Milana Melmera odpovídat Miroslav Mareš.