Stejně jako jeho táta i děd. Spokojeně žil v malé chaloupce na okraji Krejčovic, usazených na úpatí majestátného  Schreineru. Není tedy divu, že ho řemeslo těšilo a byl na své šití náležitě pyšný. A pranic jej netrápilo, že nestříhá drahá sukna ve vídeňském salonu či neodívá knížecí personál z hlubockého zámku. Kalhoty, které spíchl z toho nejobyčejnějšího šumavského plátna, měly šmrnc a spíš se prodřely než by nějaký steh povolil. A nejen to. Každou neděli jste ho mohli zastihnout v Cudrovickém kostele, o koledě myslel na chudé, neklel, nepil a vůbec bylo těžké přistihnout ho při nějaké nepleše. Není snadné takového člověka svést k hříchu a přivést na scestí. Jenže v pekle nejsou žádní trumberové, a tak na Ruprechta nasadili rohatého toho nejtěžšího kalibru. Obcházel chalupu, pod různým přestrojením prosil o almužnu, lákal krejčího do hospody, pod okna posílal přelíbezné slečinky. Ale nic. Celý rok vymýšlel čert, co by přivázal na udičku, až mu svitlo v palici. Své lákání do pastí pekelných musí postavit na krejčího řemeslné pýše. Proměnil se v zámeckého hajného a sotva doznělo na Krejčovické kapličce klekání, zabouchal na okno Ruprechtovic chalupy. Že prý jede ke knížeti pánovi na hostinu a někde se mu poztrácela zavazadla. A jelikož má být v pondělí na knížecí audienci, potřebuje jaksepatří sváteční ošacení. A nad Ruprechta prý široko daleko lepšího není. Ten se vykroucel, že přes noc to nestihne, a že zítra je den Páně. Jenže, když pak za hajného převlečený čert ukázal tu nejkrásnější a nejkvalitnější látku, kterou Ruprecht kdy viděl a odnášel ji s tím, že se bude muset ohlédnout po někom jiném, krejčík povolil. Vzal látku, hodil ji na střihačský stůl, poměřil hajného sem i tam a ať se zastaví v neděli večer. Však panu faráři vzkáže, že se mu udělalo nějak divně a musí se kurýrovat. Pro jednu zameškanou mši se snad svět nezblázní. Ještě téhož večera si látku nastříhal a ráno vstal, sotva kohout poprvé zakokrhal. Práce mu šla od ruky, možná ještě lépe, než kdy před tím. Když zvon v kapličce vybízel k ranní modlitbě, měl ušité kalhoty a půjde-li to dobře, do oběda zvládne vestu i kus kamizoly. Odložil jehlu, že si půjde na zápraží protáhnout záda a zabafat z fajfky. Otevře dveře, mžourá do ranního slunka a najednou celý zkoprní. V blátě vidí šlápoty, které na podmáčené cestě zanechal jeho poslední zákazník. Jedna od vysokých mysliveckých bot a druhá jak od starostovic kozla. Ruprechtovi hrůzou vypadla fajfka z huby, mazal do světnice, hodil na sebe kabát a pelášil do kostela, aby stihl alespoň pozdvihování. A tak i tentokráte si peklo na poctivým krejčíkovi vylámalo zuby a dodnes se někde na půdě krejčovské chalupy, v rohu za nejzazším trámem, ukrývá nedošitý myslivecký oblek. Jaroslav Pulkrábek