Pro lepší představu se jedná o děti, jejichž rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, či o děti, které mají výchovné problémy, nebo byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby. Celé táborování začalo 18. července ve vile Domu a dětí v Prachaticích. Pro děti byly připraveny aktivity od rána do odpoledne. První den s námi zahájila Mgr. Květa Kadlecová ze Střediska výchovné péče Spirála v Prachaticích, které děkujeme za realizaci psychosociálních her. Děti se prostřednictvím různých her seznamovaly, poznávaly a utvářely dobrý kolektiv. Naše radování pokračovalo návštěvou Českého Krumlova, kde jsme se zavrtali do hloubky 72 metrů Grafitového dolu. Abychom i o prázdninách trénovali mozkové buňky, zavítali jsme do Muzea voskových figurín, kde děti nejvíce zaujal Michael Jackson. Také jsme zabloudili v zrcadlovém bludišti, ale nakonec jsme se všichni našli. Zážitky pokračovaly i dalším dnem, a to prohlídkou hradu Rabí. Pro některé byla prohlídka věže a zjištění, že zde při dobývání hradu Jan Žižka z Trocnova přišel o druhé oko, ne zcela záživná, přesto jsme prohlídku zvládli a mohli tak pokračovat na akčnější jízdu dne, a to do Aquaparku v Horažďovicích, kde se poměrně hodně živé dušičky řádně vydováděly. Čtvrteční den jsme věnovali znovu sportu, neboť vedeme děti sportem ke zdraví. Dvacetikilometrovou trasu na kolech z Nové Pece do Nového Údolí zvládl zcela s přehledem i nejmladší osmiletý účastník tábora. Jelikož naše skupina byla hodně živá, snažili jsme se tomu i přizpůsobit celotýdenní program, proto jsme poslední den tábora zvolili Lanový park Libín. Obří houpačka nebo horolezecká stěna byla pro každého oříškem. Touto cestou bych chtěla poděkovat všem svým kolegům z oddělení sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu v Prachaticích, kteří si ve svých pracovních povinnostech našli pro tyto děti čas a věnovali se jim z plného nasazení. Pravda, že někdy jsme s dětmi zažili krušné chvilky, které doprovázel vztek, hádky i silné nadávky. Můžeme říci, že jde o nevychovanost. Možná někteří jsou a někteří berou toto jednání za normu, protože to tak doma prostě mají. Žijí v tomto prostředí dvanáct, třináct let a najednou chceme po nich něco úplně jiného. Když jsme vztek a hádky zažehnali, přišel zase smích a s ním i radostné chvilky. Prvořadým cílem našeho programu bylo dopřát dětem vše, co mnohdy v rodině nezažijí a také pocit, že jsou pro někoho důležití.