Čeledín Jíra nastoupil na hrabický statek v pondělí před svatým Hubertem. A toho večera poprvé usedl s hospodářem i s celou rodinou ke stolu. Hospodář požehnal jídlu, poděkoval za ty dary a společně se pustili do mísy před týdnem vyoraných brambor. Tedy až na Jíru. Ten sotva natáhl ruku, aby si vybral tu svoji brambůrku, zaječel, vyskočil a už stál uprostřed stolu hned vedle mísy.

Hospodář pohlédl na Jíru, pak ke dveřím, ke kterým se upínaly vyděšené oči jejich nového, strachem se třesoucího čeledína. Ohromný černý pes s dlouhým ohnivým jazykem a stejně hrozivě planoucíma očima vrazil do světnice, oběhl stůl třikrát do kola, hrozivě zavyl a zas vyběhl ven. Hospodář, hospodyně i půl tuctu dětí, včetně těch nejmladších, psovi věnovali jen malou pozornost a nebýt toho, že se při pohledu na tu černou obludu pokřižovali, myslel by si Jíra, že jen on jediný je obětí nějakého ďábelského vidění. Psisko vyběhlo ven, uhánělo až k Neumannovu křížku, odtud až dozadu k lesu, po lukách i polích, až se ztratilo za obzorem.

Trvalo dlouho, než Jíra slezl ze stolu a přestože v míse ještě slušná porce brambor zůstala, na jídlo neměl ani pomyšlení. Až když šli s hospodářem obejít chlív s maštalí, dozvěděl se o starém Urbanovi, hamižném sedlákovi, co zemřel již před dávnými roky. Ten po nocích posouval kamenné mezníky, aby na úkor sousedů tímto nepoctivým způsobem rozhojnil svůj majetek. A přestože až do smrti mu nikdo nikdy jeho podvody nedokázal a on se po celý život radoval, jak nad všemi vyzrál, po té co jej uložili do země vimperského hřbitova, jej stihl krutý, leč spravedlivý trest. A přestože by mu rádi všichni odpustili, neví nikdo, jak jej toho psího kožichu zbavit.

Jíra byl sice tak trochu strašpytel a veškerý majetek by nacpal do košíku na brambory, ale zato byl hlava hloubavá. Obešel sousedy, ti zas zemské úřady i nejstarší pamětníky v okolí a postupně vrátili všechny mezníky tam, kde bývaly, než s nimi začal starý Urban čachrovat. A když usadili na své místo poslední, spatřili pod lesem uhánějícího velkého černého psa s ohnivým jazykem, jak mizí v dáli, je menší a menší, až se ztratil docela. A to bylo také naposled, co zakletou duši starého a lakotného sedláka Urbana z Hrabic spatřili.

Jaroslav Pulkrábek