Nosil ho všude, když si šel ven hrát, nebo ho měl pod polštářem, když večer usínal. Byl to jeho nerozlučný druh, kterému se svěřoval s trápením a byl první, se kterým se dělil o každou radost.

S tetou pak rozsvítili svíčku na hrobě. Maminka zemřela stejný den, kdy se Kuba narodil a táta se nevrátil z války, co nedávno skončila. Jakub už dávno necítil smutek, hřbitov byl ozářen svíčkami a jedinou starost měl o to, aby se koník nenachladil.

Pomalu se vraceli domů. Stejnou cestou jako každou neděli. Stejný kostel, stejná alej lip, stejné domy okolo. Něco tu však bylo přece jiného. Před pomníkem seděl na dřevěné stoličce stařec.

Zabalený do roztrhané a špinavé uniformy se bez hnutí díval do země. O plůtek pomníku opřené berle. Přestože nežebral, občas mu někdo do ruky vložil minci. Vždy pokývl hlavou, ale oči se neodlepily od zablácené cesty.

Jakub se zastavil, vytrhl se tetě z ruky a chvíli postál před starcem. Podíval se na pomník, kde mezi desítkami jmen stálo jméno jeho otce. Sáhl pod zimník, vyndal koníka a vložil ho do klína toho muže. Ten zvedl hlavu a dlouho se díval do Kubových očí. A usmál se. Usmál se tak krásně, že na to Jakub v životě nezapomněl.Ten stařec tam pak už nikdy neseděl. Na hřbitově pak po Novém roce přibyl hrob s křížem beze jména.

Studená listopadová neděle. Jen z Jakuba je už muž. A vážený muž. Vystudoval medicínu a stal se uznávaným lékařem ve velkém městě. Teď jel na návštěvu k tetě. Vlak ho vysadil na malém nádražíčku a čekala ho desítka kilometrů pěšky. Pomalu se smrákalo, ale šel tou cestou snad tisíckrát a před sněhem ho ochrání teplý kabát a vysoké pevné boty.

Stoupal do vršku a sněhu přibývalo. Dole ve městě byl sotva poprašek, tady však sněžilo už třetí den. První část cesty, až na rozcestí, urazil za dvě hodiny, ač jindy by jí šel sotva půl. Sil ubývalo, i když si to nechtěl přiznat. Sněhu bylo už pěkně nad kolena a každý krok byl těžší a těžší.
Do toho začal foukat vítr. Šel jako stroj. Deset kroků, odpočinek, deset kroků, odpočinek. Sněhu bylo už tolik, že nemohl jít dál. Lezl tedy po kolenou, aby se tolik nebořil. A teď už nemohl ani to. Mokrým zimníkem mu pod kůži pronikal chlad a chtělo se tak spát. Dlouho se bránil a plahočil se metr po metru. Pak už zůstal jen ležet.

Krajina i mysl se ponořily do tmy. Kolikrát to už Šumava zažila.
Najednou ho něco probralo. Jakýsi muž ve staré uniformě ho zvedl a dovlekl pod strom. Tam ho posadil na hromadu chvojí a rozdělal oheň. Půjčil mu svůj kabát a ten jeho sušil nad plameny.

Z brašny vyndal láhev s horkým čajem a Jakub žíznivě pil. Oheň krásně hřál, teplo spolu s únavou mu znovu zavřely víčka. Probudil se až ráno. Oheň ještě hořel, ale Jakub tu byl sám.

Vlastně ne. Na chvojí vedle něho ležel starý dřevěný koník.

Jaroslav Pulkrábek