Od práce si Marie Peřinková odpočine u včel

I přes to vztah k přírodě a všemu živému přetrval a v roce 1996 se stala referentkou v oblasti životního prostředí. Tenkrát ještě pod odborem stavebně – správním, architektury a životního prostředí. Odbor životního prostředí v čele se svou vedoucí začal samostatně fungovat v roce 2003.

Jak jste se k této práci dostala a jaké zkušenosti musí člověk mít, aby se stal vedoucím tohoto odboru?
Jako laborantka nemůžu říct, že bych byla nespokojená. Ráda ovšem získávám nové poznatky z jiných oborů, a to mi tato práce bohužel neposkytovala. Byla hodně jednotvárná. Toužila jsem se vrátit na veterinární správu, kde jsem se často dostávala do různého prostředí a tedy i kontaktu s jinými lidmi. Volné místo v této oblasti ale nebylo. Když jsem se tak dozvěděla o pozici referenta životního prostředí, zkusila jsem to. Nějaké zkušenosti jsem navíc měla ještě ze školy, kde jsme se ekologii věnovali. Po nástupu jsem pak dostudovala vše, co k této práci bylo zapotřebí. Například z oblasti ochrany přírody, odpadu či ovzduší. Z těchto jednotlivých oblastí jsem posléze splnila i zkoušky zvláštní odborné způsobilosti. A co musí člověk mít, aby se stal vedoucí odboru životního prostředí? Kromě důležitých znalostí, a to nejen z teoretického hlediska, musí zvládat i komunikaci s lidmi. S těmi se totiž setkává často. A musím se přiznat, že v tomto ohledu mám ještě nějaké rezervy. Usilovně na nich ale pracuji (smích).

Je setkání s lidmi vždy příjemné?
Samozřejmě, že ne vždy za námi zavítají lidé příjemně naladění. Přicházejí s věcmi, které mnohdy vidí jen jednostranně. My se jim ale snažíme vždy pomoci a popřípadě vysvětlit, že někdy se problém dá vyřešit i kompromisem. U toho je pochopitelně důležitá naše argumentace. Někteří pak na kompromis přistoupí, jiní ne, ale tak už to bývá.

Řešíte tedy všechny žádosti, které na odbor životního prostředí dorazí?
Jako vedoucí neřeším vše, konkrétní oblasti mají rozdělené kolegové. Většinou tak zasahuji v případě, když vzniknou nějaké problémy.

Jak vypadá váš pracovní den?
Je především o koordinaci práce na našem odboru. Jinak dohlížím třeba na skládku. Protože je ale pronajatá, nemá takovou agendu, která by mě zaměstnávala pořád. To už mi více času zabírá projekt, který jsme odstartovali zhruba před dvěma roky, s názvem Zdravé město Prachatice. Jeho cílem je to, aby byl život příjemný především pro naše občany, které do dění ve městě chceme vtáhnout a aktivně se podíleli i na rozhodování o věcech veřejných. Je i takovým stupněm komunikace mezi městem a veřejností. Zapojit se obyvatelé mohou při ekologických aktivitách, například při Dni země. Každý rok ale také pořádáme veřejné Fórum Zdravého města, kde se obyvatelé mohou vyjadřovat k různým oblastem. Sami nám tak poskytují podněty, co by se v Prachaticích mělo řešit. Jako příklad mohu uvést jeden z loňských podnětů, kterým bylo propojení vodovodu ve Starých Prachaticích, akci se podařilo úspěšně zrealizovat, zlepšily se podmínky zásobování vodou pro obyvatele této části města. Samozřejmě, že podobných podnětů bylo mnohem víc. O těch, co by se mohly uskutečnit v letošním roce, si budeme povídat už 16. února, právě na tento den je naplánované další fórum. Jen mě trochu mrzí, že menší zájem o účast zaznamenáváme u střední generace.

Zmínila jste rekonstrukci vodovodu, jaké je pro ženu rozhodovat o těchto technických věcech?
Technické vzdělání nemám, ale mohu říct, že spousta věcí se dá naučit. A když si nejsem jistá, jednoduše se zeptám kolegů, kteří tuto oblast mají na starosti. Na naše samostatné referenty se plně spoléhám.

Prolíná se vaše práce i do osobního života?
Velmi, často se mi stává, že se mě lidé ptají na dění ve městě, i když mě potkají na ulici.

Jak trávíte volný čas?
Ráda jezdím na kole. Bydlím v Dolních Nakvasovicích, takže na kole vyjíždím hlavně po našem okolí. Po tatínkovi jsem zdědila i další vášeň, a to včelaření. Je to časově náročný koníček, předtím než vytočím med, je potřeba včelstvům věnovat náležitou péči. S oblibou rovněž sáhnu po dobré knížce. Přečetla jsem snad všechny tituly od Dicka Francise, poslední dobou mám zase nejčastěji v ruce knížky od Barbary Woodové. A na co se těším, je náš výlet za sněhem. Na lyžovačku vyrazíme do Deštného v Orlických horách už na konci tohoto měsíce.

Máte ještě nějaké sny, které byste si v profesním životě chtěla splnit?
Mám spoustu snů, ale netýkají se přímo profesního života. Má práce mě velmi baví a ráda bych ji i nadále dělala co nejlépe. Co bych si chtěla splnit, je naučit se pořádně anglický jazyk. Ráda bych se někdy v budoucnu podívala i do Paříže. A co by mi udělalo velikou radost, kdyby mě někdo naučil zpívat. Ráda zpívám, jen nevím, jestli je to pro ostatní k poslechu (smích).