Přestože pro Bláznivou Nánu měl každý v kraji jen slova opovržení a posměchu, vždy se nakonec našel někdo, kdo jí poskytl přístřeší ve stodole či chlévě a sem tam se pro ni našel i kousek toho žvance. Snad ze soucitu nebo spíš možná pro babské povídačky, podle kterých se nemoci a jiné pohromy s Bláznivou Nánou pod jednou střechou nesnesly. Toho roku jako by se počasí nemohlo rozhodnout, má–li býti zima či nikoli. A jestliže jeden týden od rána do večera chumelilo, tak hned poté se slunko vyhouplo na oblohu a snažilo se všechno to bílé nadělení rozpustit do Vltavy. Jindy mírná říčka se během okamžiku proměnila v dračici a spláchla kde co. Kluci z Polky, Březových Lad i Slatiny pobíhali přes důrazný zákaz rodičů po břehu a do rozvodněné Vltavy házeli lodičky v podobě klacků či se pokoušeli zasáhnout plavidlo svých kamarádů. Sotva šestiletý Wencl z chalupy pod lesem, kterému starší bratr přikázal postát u smrku, dobré dva tucty kroků od břehu natahoval krk, aby alespoň mrknutím oka zahlédl zápolení starších kamarádů a byl by se tuze rád těch hrátek účastnil, avšak přísný pohled bratra jej vždy přikoval k místu jak nejsilnější řetěz. Jenže ani sto řetězů neudrží klukovskou zvědavost, a když kdosi zvolal, že proud unáší srnu, Wencl uháněl k řece, aby tam byl dříve, než jej bratr zarazí. Nu, bratr měl oči jen pro srnu, která se zoufale snažila zachránit ze zajetí řeky a na Wencla zapomněl. A tak neviděl ani jeho zběsilý úprk k řece, ani uklouznutí na zmrzlém břehu, ani pád do vody a pro hučení řeky nikdo z chlapců ani nezaznamenal žblunknutí a následné volání o pomoc. Sotva pár desítek metrů odtud dolů po proudu pozorovala činění omladiny Bláznivá Nána. Schovaná se za zákrutem smála či spíše šklebila a po vzoru kluků sem tam hodila do proudu to, co zrovna našla u nohou. Ona jediná si všimla, že řeka unáší nejenom srnku, ale i Wencla, který již přestal volat o pomoc a jen zoufale plácal rukama. Nána skočila do vody a špinavá potrhaná sukně kolem ní na hladině utvořila kruh. Wencl drapl po sukni a proud je unášel oba. Náně se podařilo zachytit větve a po chvíli se oba vyškrábali na břeh. Zachráněn byl však Wencl jen zpolovic. Prochladlé tělo zachvátila nemoc a z postele jej pustili až na jaře. Bláznivou Nánu od té doby již nikdo nikdy nespatřil. Jen na místě, kde vytáhla kluka z vody, vyrostl jak zázrakem jalovec, a přestože opět začal padat sníh, překrásně rozkvetl. A tak si všichni od těch dob ve vsi říkávali, že si Bláznivou Nánu za ten čin vzal Pán Bůh přímo do nebe. Jaroslav Pulkrábek