Působíte jako primář v hospici, kromě toho máte vlastní ordinaci a jezdíte se záchrankou. Jaké má vlastně lékař pocity, když přijede k někomu, kdo potřebuje akutní pomoc? Je čas nad něčím přemýšlet? A jak je v tomto ohledu důležitá praxe?
Je to tak, pracovního vytížení mám dosti a do loňského roku jsem to byl hraničně schopen zvládat. Koncem roku se začala ozývat i má fyzická schránka a naznačila limity. Proto se pomalu snažím funkci primáře v hospici předávat mladší kolegyni a plně se věnovat praktické medicíně, která mne více než plně vytěžuje. Služby na ZZS mne časově příliš nezatěžují, naopak se jedná o velmi příjemné zpestření. Kontakt s akutní medicínou je pro mne důležitý z profesního hlediska. Dominantní množství zásahů na ZZS není, jak si někdo možná myslí, především o „velkých“ úrazech a podobně, ale stejně jako v jiných oborech je to často drobná, trpělivá, mravenčí a téměř bych řekl až detektivní práce. A otázka na nutnost přemýšlet? Přemýšlet je třeba stále, i když jde o zaběhlou rutinu – možná právě tehdy je třeba zapojit více ostražitosti. Pocitem pracovního „otupení“ myslím netrpím, respektive se s tímto snažím bojovat – na to je dobrá právě změna pracovního zaměření. Třeba praktická medicína, ZZS, hospic a to hlavní – aktivní odpočinek.

Jakým způsobem se s tlakem vyrovnáváte vy? Máte nějaké koníčky?
Odreagování je velmi důležité a to nejen v hospici – tzv. prevence syndromu vyhoření. Koníčky mám a mám je rád. Tím hlavním je lezení po skalách a chození po horách. Ale času jsem v posledních pár letech na tento sport měl poměrně málo, proto si to v posledních dvou letech nahrazuji časově méně náročným běháním.

Teď mě zajímá pozice lékaře v hospici. Je to těžké vyrovnat se s tím, že role lékaře v hospici je trochu jiná – že mu nejde o záchranu života, protože už je nemožná, ale o důstojné odcházení lidské bytosti? Jak jste se vlastně k práci v hospici dostal? Vím, že s hospicem jste spjatý už od jeho úplných počátků. Z jakého důvodu?
S hospicem jsem pravda spjatý od začátku, a protože v té době nešlo jinak než pomoci i na poli medicínském, tak jsem přiložil ruku k dílu. Snažil jsem se tehdy hlavně působit jako spíše člověk, který vnáší do profese hospicového ducha – snad se to trochu podařilo. Jak přibývalo práce – docházelo pro mne k výraznému časovému stresu a to není dobře, proto jak jsem řekl, musím uvolnit místo dalším. Mám li srovnat práci záchranáře a práci v hospici – obojí má dle mého nádech akutní medicíny – pravda, každé možná na opačném pólu. Ale je to tak, že práce v hospici není volnější, klidnější či snad méně náročná, je zkrátka jiná. Nyní se z pozice „lůžkového lékaře v hospici“ pokusím postupně profilovat na pomoc spíše psychoterapeutickou.

Co pro vás chůze po horách nebo lezení na skalách znamená? Šumava je z Prachatic „co by kamenem dohodil“…
Pobyt v horách je trochu něco jiného než lezení na skalkách, každé má něco svého. Jedinečné je to, že se člověk musí zcela spolehnout na svého parťáka, bez kterého bych do toho asi už nešel. A když jde člověk sám v „bílých“ horách… je dost času na přemýšlení. Často mne napadá, jak malicherné a hloupé věci se řeší „dole v údolí“. A Šumava? Pocházím z Plzně a často jsem jezdil na Šumavu lyžovat. Teď, bohužel, nemám dost času a sil na to, abych se ještě toulal v šumavských hvozdech. Ale občas se z našeho předhůří do srdce Šumavy dostanu na výlet. To pak mám nejraději v září.

Vím, že jste byl před nějakým časem na Kubě. Jak na vás to prostředí působilo? Člověk tam asi jede s nějakým předpokladem. Je to tam opravdu takové, jak se dozvíme z médií, nebo tam člověka něco překvapí?
Můj pobyt na Kubě byl především spojený s kurzem tropické a cestovní medicíny. S tím úzce souviselo i poznání oblastí „chudých i bohatších“, „civilizovaných i těch méně civilizovaných“. Cestovatelé často patrně znají z Kuby jen Varadero a luxusní hotel, ale málokdo se podíval do většinových chudých čtvrtí Havany či do opuštěných chudinských vesnic. Ale možná právě tato neznalost našim cestovatelům dává falešné sebevědomí, že z luxusního hotelu si nemohou domů přivést s sebou nezvaného hosta – myslím importovaného ve vlastním těle – asi by byli někteří překvapeni. Pakliže vše půjde dobře, rád bych se této oblasti věnoval i dále a postupně formou lékařské pomoci v potřebných „nehostinných“ oblastech.

Proč jste si vybral právě práci lékaře? A vybral byste si to znovu? Jak se například díváte na současnou situaci našeho zdravotnictví? (Myslím třeba to, že spousta mladých lékařů odchází natrvalo do zahraničí…)

Tak mám pocit, že nejen tato otázka by vydala na dlouhé povídání… Často o této otázce přemýšlím …tedy, jak jsem se ke studiu medicíny vlastně dostal. Lze na to odpovědět z několika úhlů pohledu a vytrhnout jeden z kontextu by znamenalo vyvolat falešné mínění. Ale, mám-li být upřímný, často si v poslední době spojuji linii mého studia – rodiny – a snad i hospice tady v Prachaticích. A situace zdravotnictví v ČR? Nedokáži odpovědět krátce, proto neodpovím. Ale velmi zajímavé je sledovat názory laiků (tedy v tomto smyslu lidí nepracujících ve zdravotnictví) v pseudodiskusních fórech vedených mnohdy tendenčně zaměřeným moderátorem. Nad často tak podivnými vyjádřeními zůstane rozum stát, ale chápu, že je to většinou z důvodu neznalosti či neoprávněné zaujatosti, přesto je dobré se i nad těmito názory zamýšlet.
Řekl bych, že často tyto názory kolidují s obecnou náladou ve společnosti či jsou důsledkem změněného morálněinteligenčního charakteru společnosti. Lékařům, kteří odchází do zahraničí, se nemohu divit, jistě k tomu mají svůj důvod, ale věř, že jsem tuto otázku také zvažoval a k samotnému odchodu scházel jen minimální krůček (můj důvod byl spíše v rovině „celospolečenské“ a nikoli jen otázka zdravotnictví).

Příští úterý bude na otázky Petra Koptíka odpovídat jedna z prachatických praktických lékařek Helena Krtoušová.

Petr Koptík:
Narodil se v roce 1970 v Plzni. Do Prachatic se dostal po absolvování studií na Karlově univerzitě, když nastoupil do zdejší nemocnice na interní oddělení. Poté pokračoval cestou praktické medicíny. Mezi jeho největší záliby patří horská turistika a lezení po skalách nebo běhání, které je méně časově náročné.