A Wondra z Dolní Sněžné jich měl rovnou sedm. Kluci jako buci, nejmladší se sotva naučil chodit a ti nejstarší již začali sbírat rozum ve škole. Když je Wondrová sháněla k obědu či je chtěla uložit do kanafasu, pořádně se zapotila. Někdy se přiřítili z lesa, jindy je hledala v korunách stromů, když vybírali ptačí hnízda a to si ještě libovala, že jim kolem chalupy neteče žádná řeka. Samosebou, že sem tam přišli s nějakou tou oděrkou či dokonce zlomeninou, ale Wondra doktora nikdá nevolal. Sám byl tak trochu felčar, nebo spíš léčitel, a když bylo nejhůře, vypomohl si nějakým tím čarováním. Doma ve svátečním pokoji v regále měl zastrčenou za řadou knih a kalendářů v kůži vázanou bichli plnou čarodějných textů. A když bylo nejhůře a žádná mast či vývar nezabral, nasadil si brýle a listoval sem a tam, až našel to nejpříhodnější zaříkání. Toho roku bylo babí léto jak vyšité a všech sedm Wondrovic chlapců se sešlo na mezi za chalupou, kde se pásla jejich jediná kravka. A že zrovna začala škola, chtěli se ti starší pochlubit, jak se naučili skládat k sobě písmenka. Poslali tedy toho prostředního domů, aby přinesl z tátovo knihovny knihu s co největšími písmeny a třeba i s nějakým tím obrázkem. Josef, jak se onen prostřední jmenoval, si vzal židli, a začal listovat tu v té, tu v jiné knize. Ale ať vzal do ruky jakoukoliv, vždy měla litery jak blešky. Až zahlédl vzadu zastrčenou knihu, ze které dobrodružství a tajemno přímo čišelo. A navíc měla písmena jak palec tlustá a snad na každé stránce se objevila nějaká čmáranice. Josef strčil knihu pod košili a upaloval za bratry. Jak vějíř se pak usadili kolem čarodějné knihy, a ten nejstarší předváděl, co ho pan učitel ve škole naučil. A v tom svatém soustředění si ani nevšimli, že se jejich kráva proměnila v havrana, v povětří začal poletovat sníh a místo kamení se na louce vyděšeně krčily koroptve. Avšak starému Wondrovi nic z toho neuniklo. Ve zlé předtuše běžel domů, a když viděl vykramařenou knihovnu, začal se shánět po synech. Na louce za chalupou však našel jen na řetězu uvázaného havrana a svoji čarodějnou knihu ležící uprostřed sedmera velkých balvanů. Celý zbytek dne a celou následující noc pak listoval v knize, než se mu podařilo synky navrátit do lidské podoby. A protože čarodějné knize oheň ani žádný jiný živel neublíží, zahrabal ji pro jistotu v lese pod Větrnou horou. A jak to tak vypadá, bude tam pod nějakým tím kamenem zahrabána dodnes. Jaroslav Pulkrábek