To jsou slova Jany Trajerové z Netolic, která jako seniorka často vypomáhá v netolickém muzeu JUDr. Otakara Kudrny, je bývalou členkou divadelních ochotníků Tyl a především je velikou sběratelkou pohlednic. Jak dlouho pohlednice sbíráte? Pohlednice shromažďuji zhruba čtyřicet let. Protože jsem byla zaměstnaná, neměla jsem ale tolik času, a tak jsem začala nejdříve shromažďovat to, co bylo doma. Později se kolem mě vytvořil okruh lidí, který věděl o mé zálibě a pohlednice mi nosil nebo posílal. A ačkoli i dnes mám spoustu jiné práce, na můj koníček jsem si našla přece jenom více času. Většinu pohlednic už mám nyní roztříděnou, a to například podle žánru, zemí nebo podle ilustrátorů. Kolik máte pohlednic a jsou nějaké, kterých si doopravdy vážíte? V současné době jich mám kolem dvaceti tisíc. Některé z nich jsou čisté, na jiných je napsán i vzkaz z cest či přání k nejrůznějším svátkům. Zvlášť tak mám třeba pohlednice z Německa, Ameriky, Chorvatska a dalších zemí. Své místo mají ve vyzdobených krabičkách také pohlednice dětské, plastické i žánrové jako srdeční, vánoční nebo velikonoční. Z takových liturgických pohlednic se pak dá dokonce sestavit celý příběh z Bible. Velikou hodnotu mají pro mě bezesporu pohlednice zhruba z třicátých let minulého století. Většinou totiž pocházejí z cest mého tatínka, který studoval v Americe a vandroval po Itálii. Pohlednice ale není cenná jen tím, co má na přední straně. Stejně důležitá jsou i razítka či známky. Změnily se dnešní pohlednice od těch dřívějších hodně? Je to různé, třeba takové dětské pohlednice veliký skok neudělaly. Co je velmi patrné, je jejich technika, ta se změnila hodně. Dříve totiž byly pohlednice vesměs jen černobílé a nebo hnědé, popřípadě v těchto barvách tónované. Přes pohlednice si ale člověk může uvědomit i jak se změnily věci kolem nás a nebo krajina. I v tom je nejen pro sběratele jejich veliká hodnota. Jak jste na tom se sběratelstvím nyní? Protože si lidé dnes už tolik nepíší, sehnat pohlednici je trochu těžší. I přes to mám kolem sebe dostatek známých, kteří mi je stále posílají či přinesou. A samozřejmě i já si při cestách nějaký ten nový kousek pořídím. A když už ho mám potom doma, většinou dodržuji stejný rituál. Pohlednici si na nějaký čas vystavím a těším se z ní. Až poté ji zařadím, a to ve chvíli, kdy pocítím nutkání a mám chvilku volného času. Co plánujete udělat se svou sbírkou v budoucnu? Některé pohlednice mi chybí, například ty s dlouhou adresou nebo pohlednice vyráběné technikou kamenotisku. Naštěstí v našem muzeu je mají, a tak se z nich chodím těšit tam. Proto bych chtěla, aby má sbírka byla někdy v budoucnu dobrým přírůstkem pro netolické muzeum a stejně jako dělá radost mně, dělala i ostatním milovníkům nejrůznějších pohlednic.