Jakub se díky tomuto úspěchu a také stoprocentní úspěšnosti v ligových soutěžích stal třetím nejúspěšnějším sportovcem Prachaticka za rok 2011. Sportovní fandové jej znají z tatami jako nesmlouvavého bojovníka, známe však Jakuba i mimo tatami?


Jakube, každý pátek Vás můžeme potkat na tréninku prachatických judistů, ale jinak zde nežijete.
Pracovně jsem přes týden v Plzni, ale přes víkend na Prachaticku. V Husinci jsou moji rodiče, manželčiny zase v Mičovicích, takže to každý víkend střídáme. Za poslední tři roky jsem byl v Plzni přes víkend jednou či dvakrát.

Jak vypadala Vaše profesní kariéra?
V roce 2001 jsem skončil víceleté gymnázium ve Vimperku. Pak jsem studoval pět let softwarové inženýrství v Plzni, kde jsem si hned po škole našel práci a pracovně tam zůstal.

Předpokládám, že judo je stále největším koníčkem. Jak se mění trénink s přibývajícím věkem?
Je pravda, že judo jsem zdědil po rodičích a přirostlo mi k srdci. Dříve jsem si nedokázal představit, že bych v pátek večer dělal něco jiného. V devatenácti chodili vrstevníci na diskotéky a já si říkal, co na tom vidí. Mě to táhlo na žíněnku. Je pravda, že nyní již tomu nedávám tolik, co dříve. Nyní se člověk více než na fyzickou přípravu soustředí na techniku, piluje ty správné fígle. Judo je nyní spíše o technice a psychice. Když vidím na videu své zápasy, tak se až příliš přizpůsobuji soupeřům, začnu se přizpůsobovat jejich stylu boje a hledám v tom chybičky. Už to však budu muset změnit, protože ti mladí jdou hodně na sílu a vydržet to pět minut na tatami není žádná sranda. Musí se na to zkušenostmi. Je fakt, že dvakrát týdně chodím do posilovny, sem tam zajdu na plavání. Nyní mě mrzí, že tolik nezajdu na běžky. Musím to tedy dohánět zkušenostmi. V tomto směru zkrátka potřebuji perfektní techniku a být nad soupeři psychicky.

Vím však o Vás, že těch koníčků kolem sportu máte více.
Je toho opravdu hodně, především windsurfing. Ten samozřejmě hlavně v létě. Pak určitě kolo, na tom pravidelně jezdím do práce. To znamená minimálně dvanáct kilometrů denně. Jak už jsem říkal, dvakrát týdně do posilovny. Nyní mě hodně dostal snowboard. Dříve jsem si říkal, že až tolik neumím na lyžích, abych se mohl vrhnout na snowboard, ale najednou mi to tak trochu přepnulo v hlavě, během dvou dnů jsem si koupil snowboard a vzhledem k průpravě z windsurfingu to nyní vidím hodně právě na snowboard. Výborný je snowkiting, kdy se člověk nechá tahat padákem. Je to zajímavé, mezi mladými je v tomto odvětví velký boom. Snažím se i na běžky, jednou za rok na sjezdovky a teď snowboard do vysokých hor.

Zrovna na windsurfing nejsou v blízkosti Prachatic až takové možnosti. Kde bere člověk impulz se tomuto určitě zajímavému sportu věnovat?
Zase je to nečekaně po rodičích zděděný koníček. Také mě to chytlo už dávno a do dneška mě to drží. Stejně jako judo je to sport založený na technice. Brácha jezdí od čtyř let, já si taky nejdříve raději hrál na piráty, ale chytlo mě to. Větrné podmínky sice tady nejsou nic moc, jak začne foukat, je třeba vyrazit. Přes týden na Boleveckém rybníce, přes víkend tady na Dehtář či Lipno. Pak se člověk párkrát za rok utrhne někam dál, třeba na Rujanu, kde to fouká kolem dvanácti metrů za vteřinu a je to o úplně něčem jiném. Jezdím freestyle, takže ani nepotřebuji vlny. Zkouším triky, skok do výšky a podobně. Freestyle udělal za poslední roky strašně velký pokrok. Dá se říci, že to, co umím dnes, tak bych s tím přede osmi lety mohl klidně být Mistrem světa. Dneska už je to běžná věc.

Nakonec přeci ještě jednou k judu. Perete se dlouhé roky za Prachatice. V současné době Tatran prochází první ligou bez problémů a vyrůstá zde další generace výborných závodníků. Co tedy bude dál?
Já se stal Mistrem republiky deset let po Pepíkovi Pušovi a myslím si, že se ta doba bude zkracovat, že po mně přijde titul daleko dříve. Je tu plno talentů, Radek Aleš, Jirka Petrášek, Traxler a další. Kluci se určitě začnou rychle chytat i mezi muži a myslím si, že by brzy mohla přijít extraliga.