Procházku do školy děti potřebovaly jako sůl

A ačkoli její kroky poté mířili do jiných míst, bydlela například v Prachaticích, Hodňově, Květušíně či Lčovicích, osud ji s Chlumany opět spojil. Vrátila se sem na počátku sedmdesátých let minulého století. Od té doby tady žije se svým manželem Miroslavem.

Ve dvanácti letech jste se z Chluman přestěhovala do Prachatic. A poté ještě do jiných obcí. Vzpomínek tak máte hodně, pamatujete si ale stále, jaké bylo dětství právě v Chlumanech?
Na své dětství nezapomenu, bylo nádherné. V každé rodině byla spousta dětí, jen já jsem vyrůstala s šesti sourozenci. Dokážete si tedy představit, kolik legrace jsme si užili. V obci bydlel velkostatkář Sýkora, a právě na jeho hospodářství jsme měli takovou rovinu, kde jsme hráli volejbal a další podobné hry. Byla nás doopravdy fůra, takže i cesta do vlachovobřezské základní školy stála za to. Samozřejmě, že do té jsme chodili pěšky. I přes to jsme si po cestě vždy našli něco, co nás při ní zabavilo. A ani taková dálka to popravdě nebyla, což nám často říkával i tatínek. Stále si pamatuji na to, když nám povídal, že ani nevíme, co máme. A že vlastně takovou procházku potřebujeme jako sůl (smích). On totiž odešel v roce 1914 na vojnu a vrátil se až po šesti letech. Byl ruským legionářem a prožil si anabázi na Sibiři. Měl tak jiné vzpomínky. V období první republiky byl otec také starostou Chluman. Každý den si dělal zápisky do kalendáře, takže i o historii obce se toho dochovalo hodně.

Poznamenaly ho tyto zkušenosti, projevily se na vaší výchově?
Když už jsem byla dospělá, jednou jsem tatínkovi řekla, že na nás byl přísný. On mi ale dopověděl: No vždyť, co bych s vámi jiného dělal. Z dětství si vzpomínám na jeden jeho zvyk. Když jsme šli do školy, dělal, jakože spí a měl ruku na peřině. My jsme ji políbili a řekli s Pánem Bohem. I přes to, že neodpověděl jsme věděli, že nás slyší. Tak to ale nemohl dělat v zimě. Ještě s ostatními tatínky totiž musel jít prohrnout sníh. Než jsme tak vyšli, měli jsme vyházenou uličku. Cestou jsme pak ve sněhu dělali obtisky.

Jaký byl návrat do Chluman a proč jste se s manželem vrátili?
Bylo to hlavně kvůli našim rodičům, aby nebyli sami. Než jsme se sem přestěhovali, bydleli jsme ve Lčovicích. A musím říct, že tam byli výborní lidé. Byli jsme tam jako jedna velká rodina, což jsem popravdě tady ze začátku necítila. Oproti mému dětství se v Chlumanech výrazně snížil i počet dětí. I když to mi pak nepřišlo, když jsem na ně měla dohlížet v mateřské škole (smích). Od roku 1975 jsem totiž byla její ředitelkou.

Jak jste se dostala k této práci?
V Květušíně, kde byl můj muž ředitelem školy, kam chodily romské děti, jsem byla vychovatelkou. Splnila jsem si ale i několik školeních. Když jsme se pak přestěhovali do Chluman a zdejší mateřská škola se začala stavět, požádali mě potom, abych se stala její ředitelkou. Nejdřív jsem nechtěla, ale pak jsem si to rozmyslela. Tenkrát se školka stavěla, jak se říká, svépomocí a celý areál, ve kterém dnes sídlí i obecní úřad, prodejna a pohostinství, sloužil jen pro ni.

Jste ještě v kontaktu s bývalými předškoláky?
Má bývalá žačka, dnes už tedy dospělá žena, mi zrovna nedávno darovala obrázek. Na stole mám ale od ní i vyšívanou dečku. Jinak dnešní předškoláky si můžeme prohlédnout i při pravidelné akci. Obec pro nás pořádá takové setkání seniorů, které nám zpříjemňují vystoupením právě děti z mateřské školy.

Jak je to s kulturními akcemi v obci?
Za ty roky, co tady bydlím, se to obrovsky měnilo. Dříve tady bylo několik hospod, takže o zábavy nebyla nouze. V Chlumanech se hrálo i divadlo. Poté ale nastal velký útlum a v obci bylo docela mrtvo. To se ale v posledních letech zase změnilo. Chlumany zažívají společenský vzestup. Pořádá se tady mnoho akcí. A to ovlivňuje i samotnou společnost, lidé se začínají opět více sdružovat. Já osobně třeba nevynechám naše trhy. Jak už jsem se zmínila, chodím i na setkání seniorů. To vždy zahájí nějaká známá osobnost, s níž si pak i povídáme. Vzpomínám třeba na Ondřeje Fibicha, nebo na Václava Malinu. Když začíná advent, podívám se zase na zpívání před vánočním stromečkem.

A jak trávíte všední dny?
Spíše už jen odpočinkově. Dříve jsem se hodně věnovala ručním pracím. Celý život jsem háčkovala a pletla. Třeba ve Lčovicích nebyl nikdo, kdo by ode mě neměl svetr, ponožky nebo rukavice. Dnes už ale na to nemám oči. Když si tak chci ukrátit chvíli, peču. Děti za mnou totiž jezdí často, takže jim nějakou tu dobrotu vždy s sebou zabalím domů.