Aktivit má ale seniorka mnohem víc. Řadu let působí také při Svazu neslyšících a nedoslýchavých či v poradním sboru při městě Prachatice.

Mohla byste představit obec Baráčníků?
Historie baráčníků se začala psát v devatenáctém století, a to po pádu ministra vnitra Bacha a po vydání únorové ústavy. Spolek svobodných baráčníků vznikl jako první v Kolíně. Baráčníkům šlo především o zlepšení života Čechů. Tenkrát u nás bylo totiž všechno poněmčené. Pomoci tak chtěli kromě jiného i školám, ve kterých se snažili šířit český jazyk. Jen tak pro zajímavost, první škola na jihu Čech, jež byla takto podporovaná, byla na Českokrumlovsku v Pláni. Název spolku pak vznikl podle hospůdky, kde se první členové scházeli. Nazývala se tedy Baráčník.

Kdy začali Baráčníci působit v Prachaticích a odkdy jste členkou?
Aktivity prvních baráčníků v Prachaticích se datují k roku 1946. Tehdy jich bylo sto dvacet čtyři, dnes nás je oproti tomu jen dvacet sedm. Já jsem se pak mezi ostatní činovníky přidala v roce 1987. Rychtářkou jsem se stala o jedenáct let později. A mezi sebou se oslovujeme tetičko a sousede.

Co má rychtářka na starosti?
Protože patříme do desáté župy, ke které náleží i sdružené obce Baráčníků v Malenicích, Pištíně, Písku, Zlivi, Radomyšli a také Vodňanech, mám na starosti především organizaci našich společných setkání. Ta zahrnuje například zajištění dopravy a podobně. Podílím se ale také na pořádání menších setkání u nás v Prachaticích. Společně se scházíme každý poslední čtvrtek v měsíci.

Zúčastňujete se mnoha akcí, jsou některé, které se vám nesmazatelně vryly do paměti?
Určitě nejkrásnější akce jsou ty, při kterých se slaví výročí všech českých žup. Naposledy to bylo v Mladé Boleslavi. Slavilo se ale také v Soběslavi a musím říct, že něco tak krásného se jen tak nevidí. Obdivuhodná je například přehlídka všech možných krojů či praporů, které má každá obec. Pamatuji si i na další z našich akcí, kdy jsme navštívili Pištín. Obec slavila sedmisté padesáté výročí. Samozřejmě, že nezapomenu ani na ty, jež si užíváme s nejmenšími obyvateli. Jedna taková nás s nimi čeká již na začátku března. Baráčníci dětem připraví nejrůznější soutěže a hry. Představíme jim ale také naši obec a ukážeme symboly.

Nejste jen rychtářkou Baráčníků, řadu let působíte také při Svazu neslyšících a nedoslýchavých. Proč jste se pro takovou práci rozhodla?
Protože mám sama takové zdravotní postižení a vím, jak je důležité, aby byli tito lidé informovaní a nebyli stranou dění. Snažíme se prostě o to, aby věděli o všech možnostech. V rámci komunitního plánování tak každou chvíli jezdím na školení. Z nich si pak odnáším poznatky třeba ze zákonů či standardů. Mezi mou práci patří i podávání hodnotících zpráv. Svaz neslyšících a nedoslýchavých pravidelně pořádá i výstavy, a to třeba ve dnech, které jsou v Prachaticích vyčleněné pro neziskový sektor.

Vystudovala jste pedagogickou školu a následně jste se také stala učitelkou. Jak na tato léta vzpomínáte?
Vzpomínám na ně v dobrém. Popravdě jsem měla děti totiž docela dost vycepované, takže na nedostatek respektu jsem si nemohla stěžovat. I když musím přiznat, že v době, kdy jsem učila v Západočeské kraji, jsem měla pod křídly více rošťáků. Vždy jsem se s nimi ale uměla vypořádat. Uklidnili se po tom, co sem jim přidala pár hodin i po vyučování (smích). Byla jsem docela přísná učitelka.

Máte mnoho aktivit, najdete tak čas i pro vaše koníčky? Jak si užíváte volný čas?
Mimo jiné pracuji brigádně i v prachatickém Informačním centru. Když už mám volný čas, trávím ho tak, že odpočívám. Ráda ale také sáhnu po knížce, nejčastěji pak po titulech věnujících se historii či detektivce. Pochopitelně, že v oblibě mám i české autory, jako je například Rais. Od něho jsem přečetla snad všechno. Někdy můj čas vyplňuje i televize. A dříve jsem se rovněž věnovala tanci. Zkušenosti z tanečního souboru, na který jsem chodila při studiu, jsem následně využívala v mých hodinách s dětmi. Připravovala jsem s nimi programy k nejrůznějším výročím a dalším akcím. Dnes hodně času trávím opatrováním pravnučky. S rodinou trávím hodně času, setkáváme se při oslavách narozenin, svátků či o Vánocích a Velikonocích. O zábavu tak máme doopravdy postaráno.

Jsou to veškeré vaše aktivity, nebo byste přišla ještě na některé?
Možná bych zmínila to, že působím i v poradním sboru města Prachatice. Ještě s dalšími tak s vedením jednáme o tom, co by se v Prachaticích mohlo vylepšit. Upozorňujeme tak třeba na špatný stav chodníků, dopravy a podobně. Spolupráci s městem si ale nemohu chválit jen v tomto případě, hodně nám pomáhá i při pořádání kulturních akcí. Vedle města dále pomáhá také místní Svaz důchodců. Také díky němu se Baráčníci dostávají do kontaktu se seniory, a to nejen z Prachatic. Navštívili jsme nejstarší obyvatele i v Netolicích, Babicích či ve Strunkovicích nad Blanicí.

Jaroslava Lelková
Narodila se v lednu roku 1935 v Třešňovém Újezdci. Povinnou školní docházku si splnila v nedalekých Lhenicích. Z devátého ročníku šla studovat Pedagogickou školu v Prachaticích, o čtyři roky později doplňkové studium pro národní školy 1 – 5. ročníku v Českých Budějovicích. Jako učitelka následně působila v Pěkné, Chlumu, Korytě či Těšovicích a Vitějovicích. V současné době je kromě rychtářky baráčníků také členkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých. Působí také v poradním sboru při městě Prachatice. Má dvě děti, tři vnučky, jednoho vnuka a také pravnučku.