Vykovat sekeru, aby zdolala šumavské velikány, však není jen záležitost řemesla. Bez dobrého materiálu ani ten největší kumštýř kvalitní nástroj z výhně nevytáhne a v těch dobách, o kterých je nyní řeč, se vedlo mnoho válek a ty spolkly snad všechno železo světa.
Pohanské kameny, které se u Světlých hor dodnes nacházejí, přitahovaly mnohé potvory a zrovinka, když nedaleko zakládal kovář milíř, motalo se tu i jedno čertisko. Lid tu však byl pracovitý, na neplechy neměl čas. A tak pro čerta tu nebylo nikoho, kdo by si vysloužil píchanec vidlema, které bučinami vláčel sebou.
Pozoroval kováře, a když viděl, že ani tady mu pšenka nepokvete, pomyslel si, že by si s ním mohl alespoň trochu ukrátit čas a hodit si partičku karet. Třeba ho při hře i k nějakému tomu hříšku svede.
Kovář měl vcelku hotovo, občas jen udržoval milíř při doutnání a čertem nabídnutá kratochvíle mu přišla vhod. Jenže hrát jen tak, to není žádné potěšení a kapsy měli oba karbaníci děravé. A tak po chvíli handrkování vsadil kovář ještě nevypálené uhlí a ten synek pekelný své dlouhé a tuze špičaté vidle.
Čert měl navrch a už to vypadalo, že se kovář rozloučí se svým uhlím, když se nad horami ozval zvon Kušwardského kostela. Pekelník zazmatkoval, udělal pár chyb rychle za sebou a byl bez vidlí.
Přemlouval, prosil, vyzýval k nové hře, ale protože už neměl nic, co by hodil do placu, odtáhl bez pekelných vidlí pryč.
Za týden rozebíral kovář svůj milíř a vidle se mu pro tu práci tuze hodily. Avšak zabral trochu víc než měl a jeden z tří bodců se ulomil. „To tam tedy v tom pekle moc kvalitní materiál nemají,“ zanadával nad fušersky vykovaným nástrojem, ale hned na to kulil očiska. Přestože u nohou měl čerstvě ulomenou špici, vidlím nechyběl ani kousek.
Od těch dob měl kovář materiálu, že nevěděl, co s ním. Vyráběl sekery, radlice i hřeby a nebylo v okolí nikoho, kdy by si z kovárny domů něco nepřinesl. To se ví, kovář se nikde nechlubil, kde k železu přišel, a spokojenost byla na obou stranách. Tak tomu mohlo být navěky. Jenže nebylo.
Za pár let opět postavil kovář milíř v údolí pod kameny a opět se objevil čert. Slovo dalo slovo a hrálo se o vidle i uhlí. Jenže obráceně. Kovář dal na přání do placu ty čertovské, kterých neubývalo, a čertisko pytel uhlí, který nikdo nikdy do dna nevybral.
Jenže tentokrát čert nenechal nic náhodě a z věže kostela ukradl provaz od zvonu. A když bylo poledne a kovář se těšil, že zvonění zas hru v jeho prospěch obrátí, ozvalo se nad údolím jen plesknutí trumfu z čertovské pazoury. Kovář prohrál vidle, čert zavýskl a zmizel.
Jenže ani tak to nemělo skončit. Sotva se vidle vrátily do majetku pekla, všechno železo, co z nich vyšlo, se proměnilo v kravské lejno. Dřevorubcům zbyly v rukách jen topůrka, okovaná vědra se změnila v hromádku prkének a co bylo nejhorší, krovy, stáje a vše, kde měli hřeby z čertovského železa, popadaly jak hromádka karet, která ležela na pařezu před nešťastným kovářem. Ten odtušil, že by doma těžko vysvětloval, co se to vlastně přihodilo, sebral si mošnu a vypravil se přes kopce až daleko do zemí, kde se o jeho paktu s čertem snad nikdo nikdy nedozví.