Mnoho řidičů si totiž zapomnělo nechat vyměnit řidičský průkaz, který jim přestával platit, což v praxi znamená, že by si v lednu za volant sednout neměli. S novým rokem se navíc objevila dlouho avizovaná změna ve vybavení autolékárniček. Ty by měly obsahovat další doplňky, které v jejím vybavení v minulých letech chyběly, například resuscitační masku, plastovou roušku a v neposlední řadě leták o postupu při zvládání nehody. Již od letních měsíců byly v lékárnách nové lékárničky v prodeji, stejně jako doplňkové balíčky obsahující nové prvky, které si řidiči mohli zakoupit, pokud se nechtěli zbavovat staré lékárničky. Jak nové lékárničky, tak i doplňkové balíčky se dobře prodávaly už v letních měsících, jak v tu dobu Deník informoval. Teď jsme se chtěli zaměřit na to, jaká je situace hned na začátku nového roku. Ve čtvrtek odpoledne jsem vyrážel do terénu, tedy na parkoviště supermarketů, abych zjistil, kolik z oslovených řidičů bude mít řidičský průkaz a autolékárničku v pořádku či nepořádku. S sebou jsem nesl obálku s vytištěnými letáky, na nichž je doporučen postup pro okamžik, kdy by se řidič stal účastníkem dopravní nehody, a nebo se u nehody vyskytl pouze jako svědek, který je ovšem ze zákona povinen pomoci. Předpokládali jsme, že v okolí nákupních center bude jistě dostatek řidičů, kteří budou ochotní svou lékárničku předvést a říci svůj názor na její vybavení. Začátek ale znovu nebyl takový, jaký jsem čekal. I když předvánoční nákupní šílenství vzalo pro tuto zimu již za své, bylo hned z počátku jasně patrné, že bude chtít odpovídat málokdo. Na parkovišti u prachatického Lidlu, kde jsem se rozhodl vyzkoušet štěstí nejdříve, nikdo u svého automobilu nepostával. Namátkou jsem zkusil oslovit několik řidičů, všichni mě ale odbyli s tím, že pospíchají, čemuž jsem ale protentokrát věřil, protože jsem je oslovoval ihned po příjezdu na parkoviště. Štěstí jsem měl až ve chvíli, kdy přijela Martina Boháčová z Volar. Ta mi ihned ochotně ukázala ještě nerozbalenou autolékárničku a řidičský průkaz, který si vyměnila s velkým předstihem již v květnu loňského roku. „Nerada něco dělám na poslední chvíli. Řidičský průkaz mi končil, a tak jsem si ten nový nechala vystavit s předstihem, abych se vyhnula těm frontám a stresu, kterého je s koncem roku všude i tak dost a dost. Jsem docela vytížený řidič, a tak bych si nemohla dovolit mít něco v nepořádku,“ řekla k výměně řidičského průkazu Martina Boháčová s tím, že autolékárničku jí prý přinesl Ježíšek. „Neumím si ale nějak představit, že bych všechno to vybavení, které teď v autolékárničce je, někdy použila v praxi. Zatím jsem ještě v takové situaci, kdy bych musela někomu na silnici pomáhat, nebyla. Ale samozřejmě, je to povinnost, takže doufám, že kdybych s takovou situací byla konfrontována, nějak bych se překonala a dokázala pomoci,“ tvrdila Boháčová. Ta byla na poměrně dlouhou dobu jediným řidičem, který se se mnou chtěl bavit. Následovalo opět několik marných pokusů, když v tom se na příjezdové cestě k supermarketu objevilo mě důvěrně známé služební auto s logem prachatického hospice, které řídil Karel Pawlitschko. V duchu jsem si říkal, že na něj mám štěstí, protože když se mi v terénu nedaří, často se mi stane, že se objeví právě on, aby mi ochotně mé otázky zodpověděl. Věděl jsem, že každý den musí do práce dojíždět z Vodňan, a proto jsem správně předpokládal, že bude mít všechny náležitost v pořádku. „Snažím se být v tomto směru zodpovědný. Peněz je navíc málo a nemohu si dovolit platit zbytečně pokuty. Měsíčně najezdím mnoho kilometrů a mnohokrát jsem byl na silnici svědkem nějaké dopravní nehody. Nemluvím teď o tom, že mi v nouzi volají kamarádi, kteří se dostanou do nesnází, když třeba s autem někde uvíznou a já jim musím pomoci odjet. Ale už dvakrát se mi stalo, že jsem viděl automobil ve velké rychlosti nabourat těsně vedle mě,“ vzpomínal Pawlitschko. Ani v jednom případě prý nemusel provádět první pomoc, protože řidiči nebyli v ohrožení života a záchrannou službu byli schopni přivolat sami. „Alespoň si ale od té doby dokáži představit, jak bych se choval, kdyby se stalo něco horšího. Pravděpodobně bych omdlel a potřeboval bych také ošetření. Možná bych se ale vyhecoval a dokázal pomoci, teoreticky na to připravený jsem. Nikdo ale nemůže říci, jak by se zachoval, dokud se mu něco podobného nepřihodilo,“ uzavřel Pawlitschko a odešel na nákup. Já jsem se pomalu rozhlížel po dalším adeptovi na „kontrolu“ a byl jsem rád, že nejsem policista, protože jen tak by z mých dotazů mohli mít lidé nějaké obavy. Na druhou stranu to ale mají policisté možná snazší, protože mohou udělovat pokuty, a proto k nim aspoň běžní občané mají přirozený respekt, který jim nedovoluje je jen tak odmítnout. Pro mě není odmítnutí nic neobvyklého, musím ale konstatovat, že tentokrát mě alespoň všichni dotázaní odmítali slušně. Dalším, kdo měl vše v pořádku a ochotně mi jak řidičský průkaz, tak i lékárničku ukázal, byla Helena Hanušová z Prachatic. Ta byla také nakonec jediným dotázaným, který si ode mě vzal leták, který jsme v redakci vytiskli. „V té lékárničce by měl být, ještě jsem jí ale nerozbalila. Nebude škodit, když ho v autě budu mít pěkně po ruce,“ vysvětlovala Hanušová. Také u ní prý Ježíšek spojil příjemné s užitečným a přinesl jí novou lékárničku pod stromeček. Řidičský průkaz si prý měnila už před čtyřmi lety. „Tenkrát jsem měla ještě ten růžový řidičský průkaz, který si pamatují jen starší generace,“ upozorňovala s úsměvem Helena Hanušová. Ani ona se prý zatím nikdy nedostala do situace, kdy by na silnici musela autolékárničku použít. „Nemohu říci, jak bych reagovala, snad bych ale dokázala zatnout zuby a doufám, že bych uměla pomoci,“ představovala si takovou situaci Helena Hanušová. Pozastavovala se ale nad dobou použitelnosti vybavení, které lékárničky obsahují. „Nechápu například, co to je prošlý obvaz. Pokud je obvaz uzavřený v obalu a sterilní, tak by se měl dát použít pořád. Když je navíc nouze, tak člověk klidně chytí kus starého hadru a použije ho a neřeší příliš nějakou sterilitu. Hlavní je přece pomoci,“ myslí si Hanušová. V duchu jsem s ní souhlasil a vzpomínal jsem na to, jak mi před několika lety kamarád zastavil tepenné krvácení pomocí trička a stočených ponožek, přičemž vyrobený obvaz utahoval pomocí smetáku, kterým se vymetala kamna. A musím potvrdit, že v tu chvíli mi bylo úplně jedno, jakým způsobem mě zachraňuje. A dodnes obdivuji jeho duchapřítomnost. Právě ta je asi při podobných nehodách to nejdůležitější. Hanušová se také jako jediný z dotázaných zabývala dalším osudem vyřazených lékárniček. „Viděla jsem v televizi, že v některých městech různé organizace zajišťovaly jejich sběr a posílali je jako humanitární pomoc do rozvojových zemí, tuším že do Afghánistánu. To by se možná nějak dalo zorganizovat i tady v Prachaticích. To, že nová lékárnička musí obsahovat další povinné prvky ještě přece neznamená, že by ty staré musely automaticky končit v odpadcích. Já jsem si před časem kupovala s novým autem i novou lékárničku a obvazy a další komponenty v ní byly určitě ještě použitelné. Je škoda s nimi plýtvat jen kvůli tomu, že se změnily předpisy,“ uvažovala Helena Hanušová. Rozhlédl jsem se po parkovišti, které za dobu našeho rozhovoru značně prořídlo. Asi už skončila doba, kdy zaměstnaní jezdí na nákupy z práce a kdy jsem tedy měl největší naději někoho potkat. Rozhodl jsem se tedy podle plánu a vyrazil na další parkoviště, tentokrát k Ternu. Tady jsem měl štěstí, protože jsem hned při příjezdu uviděl parkovat bývalého spolužáka mého bratra, Lukáše Čajana z Libínského Sedla. Původně sice měl být můj „minivýzkum“ zaměřen především na starší ročníky, vzhledem k tomu, že nám mladším výměna řidičského průkazu ještě nehrozí. Řekl jsem si ale, že jedna výjimka nebude na škodu a mé dotazy budou alespoň směřovat k řidičům všech věkových kategorií. A i když se občas říká, že mladí řidiči nejsou tak zodpovědní, také Lukáš Čajan měl autolékárničku v pořádku a navíc mi s ní ještě ochotně zapózoval pro fotografii. „Kupoval jsem jí někdy začátkem prosince, ale ještě jsem jí ani neotevřel. Měla by prý obsahovat všechno, co v ní od začátku letošního roku musí být. Doufám, že jí nikdy ani nebudu muset otevírat, zatím s tím nemám zkušenost,“ tvrdil Čajan ale upozorňoval, že na základní škole navštěvoval kroužek mladých zdravotníků, měl by být tedy na poskytování první pomoci dobře teoreticky připraven. „Doufám, že bych dokázal pomoci, ty roušky, masky a rukavice jsou podle mého názoru asi zbytečné. Stejně si člověk vezme to, co je v tu chvíli po ruce, roztrhne si tričko a udělá provizorní obvaz nebo něco podobného a na to, že má v kufru lékárničku si při tom šoku ani nevzpomene,“ přemítal Lukáš Čajan. Když jsem mu nabízel příbalový leták, který je jakýmsi návodem, jak se jako pozorovatel dopravní nehody zachovat, jen se pousmál. „Už jsem to viděl, kolovalo to před nějakým časem po internetu. Vytiskl jsem si to sice a dal do auta, ale myslím si, že jsou na tom psány hlouposti. Samozřejmě, například na dálnici se člověk musí chovat opatrně v každém případě, kdy musí zastavit. Při neopatrnosti by se totiž klidně z pomáhajícího mohl stát ten, kdo bude potřebovat pomoci, což už se stalo mnohokrát. Jindy je ale potřeba zachovat se jinak. Nedovedu si představit, že kdybych spatřil někoho v nouzi, sáhl bych nejdříve pod kapotu pro návod, oblékl si vestu, zaparkoval padesát metrů od nabouraného vozidla, rozsvítil varovná světla, umístil varovný trojúhelník a potom běžel padesát metrů k člověku, který potřebuje pomoci. Když je člověku opravdu nejhůře, mohlo by po této proceduře být už pozdě,“ uzavřel Lukáš Čajan. V tu chvíli jsem si říkal, že už mi bude stačit jen jeden dotázaný a v duchu jsem si přál, aby měl třeba něco v nepořádku. Tentokrát ale všichni měli být pořádní. Poslední řidička, která si nepřála uvádět své jméno, si prý řidičský průkaz musela vyměnit už přede dvěma lety, takže si na přelomu roku s jeho výměnou nemusela dělat starosti. „Lékárničku mám novou asi od listopadu. Doplňkový balíček jsem nekupovala, ta stará už stejně procházela, takže mi připadalo jednodušší koupit celou novou. Nikdy jsem autolékárničku naštěstí použít nemusela,“ vysvětlovala řidička s tím, že kdyby se k nějaké nehodě přiblížila, nejprve by asi volala nouzovou linku 112. „Tam by mi snad poradili s tím, jak mám postupovat, pokud by bylo důležité nějak pomáhat. Mám malé děti, takže nějaké to ošetření musím zvládat. Odřeniny jsou ale něco jiného než otevřené zlomeniny a podobné hrůzy, nevím, jestli bych si s něčím takovým věděla rady. Myslím, že v dnešní době hodně lidí spoléhá na mobilní telefon, který je po ruce vždycky a dokáže přivolat pomoc. Také dojezdnost záchranářů by už měla být v rozsahu minut, což napomáhá tomu, aby nějaké větší zákroky nemuseli provádět neodborníci,“ doplnila řidička. Bylo skoro půl páté, i u Terna se parkoviště vyprázdnilo a já jsem byl rád, že už nikoho nemusím nahánět. A ještě dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak bych se asi zachoval já, kdybych musel někomu při autonehodě pomáhat. Zatím vždy někdo pomohl mně…