Ten byl posléze v roce 1992 zvolen do ČNR a o rok později se stal po rozpadu Československa poslancem PS ČR a ve sněmovně působil do roku 1996.


Máte nějakou vzpomínku, která Vám v souvislosti s minulým režimem utkvěla v paměti?
Vryl se mi do paměti jeden silný zážitek. Byl jsem ještě hodně malý, takže někdy v roce 1957. Pro mého dědu, doktora Šrámka, si přišli pánové v kožených kabátech a později ho zavřeli do kriminálu. Dodnes vidím, jak vymetali knihy z jeho knihovny a hledali nějaké letáky. Ale děda nikdy do žádné protistátní činnosti zapojen nebyl, a ten proces byl vykonstruovaný. Dostal dvanáct let za velezradu.


Jak jste tehdy jako školou povinný tu dobu vnímal?
Přede mnou se doma moc o politice nemluvilo, rodiče mi prakticky nic o politice neříkali. Já žil v domnění, že Sovětský svaz je záštita míru a socialismu a socialismus nejlepší věc na světě. Ani si již nepamatuji, jak mi vysvětlili zavření mého dědy. Až později mi jednou má prababička řekla: „Vendo, dávej si pozor na pusu, teď jsou u moci ty bolšouni a víš, jaký jsou." Mě ta věta hodně zasáhla a dumal jsem, proč ta babička tak hrozně mluví o lidech, kteří nám přinášejí blahobyt. Teprve pak jsem se začal zajímat o to, jak to ve skutečnosti je, až jsem prozřel. Byla to doba, kdy se každý bál cokoliv říci, protože mohl být zavřený. Z mládí si člověk pamatuje to lepší, takže mi v paměti utkvěly předvánoční dny, kdy maminka vystála frontu na pomeranče či banány, což jindy nebylo.


Jak jste prožíval 17. listopad?
Já byl zrovna u táty ve Vacově a jak jinak jsme poslouchali v rádiu Svobodnou Evropu. Slyšeli jsme, že se něco děje a slyšeli, že je tam údajně nějaký mrtvý student. Tak se to zkrátka šířilo a mně ujela věta: „Tak a teď je bolševik v pr…" Pamatuji se, že již rok předtím se začalo něco dít. Emanuel Mandler dával dohromady Liberálně demokratickou stranu a já sondoval, jak do ní vstoupit. Rok před revolucí nás nikoho nenapadlo vyvíjet nějaké aktivity s tím, že to vlastně ani nemá smysl a je to tu navěky. V roce 1989 to pomalu spělo k tomu, že se něco stane. Když to v Praze prasklo, tak čím dál od hlavního města, dím déle se lidé o všem dozvídali. V Prachaticích to bylo tak o čtrnáct dní zpožděné. Mám i jeden příklad, jak se i po 17. listopadu lidé v Prachaticích báli. Z Prahy jsem přivezl nabuzen tou atmosférou plakáty s heslem Konec vlády jedné strany. Šel jsem do restaurace Národní dům s tím, že bych je dal do oken na náměstí. Dodnes vidím zoufalé oči personálu. Lidé byli v neskutečném stresu, co mají udělat. V Prachaticích bylo ještě ticho po pěšině. Naštěstí se pochlapili. Jinak zde bylo několik setkání okolo kašny, ale samozřejmě stále za bedlivého střežení státní bezpečnosti. Foťáky cvakaly a kamery běžely. Kdyby to nevyšlo, měli bychom smůlu.


Vy osobně jste také byl u toho, když se sundavala socha Klementa Gottwalda.
V Písku v té době někdo natřel soše Gottwalda červenou barvou ruce. Kolegové tehdy jednali s tehdejším prvním tajemníkem OV KSČ s tím, že je lepší sochu sundat, než ji také někdo natře červenou barvou. Nakonec se to tak opravdu domluvilo. Výraznou roli sehrála Společnost za veselejší současnost, která podobné akce vyvolávala. Z kácení Gottwalda existuje řada fotografií i videozáznamů. Byla tam řada projevů, já také jeden držel a bylo to v době, kdy v Rumunsku honili Ceaušeska a tajná Securitate střílela po lidech. Byla to rozjitřená doba, a ta atmosféra se těžko popisuje.


Jaký to byl pocit mít projev před tolika lidmi.
Hlavně jsem měl strašnou trému. Nebyl jsem zvyklý mluvit před tolika lidmi, a když jsem viděl, že to dokumentarista Okresního kulturního střediska natáčí na kameru, tak mnou projel takový pocit z těch dřívějších dob ve smyslu, Bůh ví, k čemu to jednou někdo použije. A kdo ví, jestli k tomu ještě nedojde.