Před 65 lety skončila druhá světová válka

Tragédie Vlastu nezlomila. Proti zlu nepřestala bojovat

Bernartice – Začátek května 1945. Obyvatelé Bernartic na Písecku se těšili z každé dobré zprávy, která informovala o ústupu fašistických armád a blížícím se konci války. Měli za sebou tragickou zkušenost z roku 1942, kdy po atentátu na říšského protektora R. Heydricha byli jejich spoluobčané popraveni či posláni do koncentračních táborů.

Osvoboditele netrpělivě vyhlížela také rodina Vlasty Di Lottiová Kálalové. Do rodné obce se tato lékařka vrátila po několikaletém pobytu v Iráku, kde v Bagdádu založila a vedla českou nemocnici.

5. května vznikly v Bernarticích nezávisle na sobě dva národní výbory, členkou jednoho vedeného Františkem Hodíkem byla také doktorka Vlasta. Z obce odjela německá posádka a obyvatelé již chystali květiny pro osvoboditele. Původně vyhlíželi Američany, dokonce na silnici od Písku postavili slavobránu s nápisem v anglickém jazyce. Z Písku však přišla zpráva, že podle dohody spojenců území na východ od Vltavy osvobodí Rudá armáda.

Bohužel ne všichni se příjezdu ruských tanků dočkali. 8. května obec ostřelovali Němci z letadla a večer došlo k přestřelce s kolonou SS. Němci vnikli až do zahrady Vlastina domu. Minuty, které následovaly, popsala Ilona Borská v knize Doktorka z Domu trubačů:
„První, co Vlasta vnímala, když se probrala z mdlob, bylo ticho a červánky. V hlavě jí hučela divná věta: Začátkem května v zahradách rozkvétají rudé kalichy na keřích marhaníků. Pořád ta jedna věta. Marhaníky z bagdádských zahrad. Vlasta lezla po čtyřech jako zraněný pes. Od jednoho k druhému. Zkoušela tep, zvedla oční víčko. Všichni byli mrtví.“

Vlasta během pár minut přišla o manžela Jiřího, syna Radbora a dceru Drahušku. Ránu v srdci se nikdy nepodařilo zacelit. To, že v nějtěžší chvíli života vzpomínala na Bagdád, nebylo náhodné. V hlavním městě Iráku poznala svého muže, narodily se tady obě děti. Vlasta sem přijela v říjnu 1924 krátce po dokončení studia medicíny na Univerzitě Karlově. Na popud profesora Jaroslava Hlavy se chtěla věnovat exotické parazitologii a tyto choroby se rozhodla studovat na Blízkém východě. Finančně ji tehdy podpořil také prezident T. G. Masaryk.

Mnozí muži úkol vzdali, ale Vlasta byla tvrdohlavá, vždyť pocházela z rodu jihočeských sedláků. Do Cařihradu a později do Bagdádu odjela nejen s rozsáhlými medicínskými vědomostmi, ale také se znalostí sedmi jazyků včetně arabštiny a perštiny.

Předsevzala si vybudovat v Bagdádu českou nemocnici, což se jí podařilo. Musela se vypořádat s neznámým prostředím, podnebím, sociálními poměry, nedostatkem peněz a předsudky. Měla však proti mužským kolegům výhodu. Mohla dělat chirurgické zákroky i na ženách a zachránila tak desítky životů.

Šťastné manželství a lékařské úspěchy začalo ohrožovat Vlastino zhoršující se zdraví. Vrátila se do rodné země, kde pokračovala v lékařské praxi. Osudovou ránu se pokoušela léčit prací. Přednášela po Evropě i v zámoří, byla aktivní v Československém i Mezinárodním červeném kříži, pomáhala opuštěným lidem a válečným sirotkům.

Zemřela v nemocnici v Písku 15. února 1971. Vlastě Di Lottiové Kálalové byl posmrtně udělen Řád T. G. Masaryka.

Libuše Kolářová

Prezident Beneš navštívil Tábor ve zlomových letech 1938 a 1945

Tábor – Vzdělaný muž, dlouholetý československý ministr zahraničí, mezinárodně uznávaný politik, především pak prezident Československé republiky dr. Edvard Beneš oficiálně navštívil Tábor dne 21. května 1938, v době krajně napjaté politické situace u nás i v ostatní Evropě. Tehdy mu naše město jako důkaz své náklonnosti darovalo sochu husitského bojovníka, kterou v životní velikosti vytvořil táborský sochař Jan Vítězslav Dušek.

Po téměř šesti letech historický Tábor očekával návrat prezidenta Budovatele z nuceného exilu. Dne 16. června 1945 dr. Beneše a jeho manželku Hanu cestou z Plzně nejprve přivítali představitelé správy a bezpečnostních složek na hranicích táborského okresu.

Při okraji samotného města u kasáren dělostřeleckého pluku 52 byl pan prezident vítán Sovětskou armádou, vykonal přehlídku a přijal hlášení velitele. Poté kolona vozidel pokračovala okolo Jordánu na tehdejší Riegrovo náměstí. Přibližně ve čtrnáct hodin stanula před Grandhotelem, kde vzácné hosty zdravily stovky táborských mužů a žen v čele se starostou Václavem Soumarem.

Po obědě se kolem sedmnácté hodiny prezidentova družina odebrala na Žižkovo náměstí. Zde dr. Beneš vykonal přehlídku čestných jednotek armád – československé, partyzánské a Rudé spojenecké čestné čety. Náměstí hýří barvami, jsou přítomni sokolové, legionáři, policisté, bývalí političtí vězňové, junáci, železničáři a poštovní zaměstnanci i další korporace ve stejnokrojích. Vše je vyzdobeno barevnými květinami, nad hlavami shromážděných vlají prapory.

Hosté jsou uvedeni na tribunu u pomníku Jana Žižky, zástupci mládeže předávají paní Haně Benešové kytici rudých a bílých růží. Po několika uvítacích projevech se ujal slova hlavní host, prezident republiky dr. Edvard Beneš. Ve svém vystoupení shrnul historický odkaz Tábora a husitské doby, zdůraznil jejich význam jako poučení pro dnešek i budoucnost. Obzvláště apeloval, abychom se vyhnuli všem dřívějším omylům a chybám, k čemuž potřebujeme odvahu a klid: „…řekneme-li to po táborsku, nebát se příštích dnů, nebát se vůbec a být připraveni na vše, co by dobrého či zlého přijít mohlo. Jako prezident republiky volám po klidu. Politika v demokracii není a nemůže býti nikdy diktátem jedněch druhým! Musí to býti vždy jen dohoda, kompromis a vzájemné ústupky.“ (list Palcát 20. června 1945)

Prezident připomenul jednání Němců vůči českému národu a vyzval k odgermanizování všeho našeho života. Po díkůvzdání Táboru za přijetí se dr. Beneš s chotí Hanou vydali do Sezimova Ústí.

Všechny komunikace byly v daném čase obklopené množstvím občanů, kteří vítali prezidentský pár na jeho návratu do jižních Čech. Rovněž v Sezimově Ústí se konalo velkolepé přivítání. Vždyť právě zde již dříve našli Benešovi skutečný domov. Na Táborsku, v krajině bohaté na přírodní krásy a historické tradice, trávil dr. Beneš chvíle odpočinku, tak vzácné při nikdy nekončící, a přesto mnohdy nevděčné práci politika a státníka vpravdě evropského významu.

Stanislav Zita, Husitské muzeum

„Also gut!“řekli Němci

Jižní Čechy – „Bylo mu 32 let, když zemřel. Chodil s dívkou a na otázku, kdy se bude ženit, se smíchem odpovídal, že až po válce, až to vyhrajeme.“ Paní Nováková se neubránila dojetí, 5. května to bylo 65 let od smrti jejího strýce v pražských ulicích.

Vypravil jsem se za ní na chatu příbuzných do Bělé nedaleko Malont na Kaplicku. Přívětivá chalupa odpovídala dobrotivé povaze hostitelky.

„Strýc pocházel z chudého prostředí, prarodiče sloužili u sedláků, a tak se rozhodl pro vojenskou službu. Profese se odrazila na jeho povaze, byl přísný, ale mě měl velmi rád,“ vzpomíná paní Nováková.
Když v roce 1938 přišli Němci, sloužil její strýc v Týně nad Vltavou a vzkázal domů, aby si matka, babička paní Novákové, přišla pro jeho věci. Výstroj se neměla dostat do rukou Němců.

„Vídali jsme ho potom málo, protože pobýval v Praze, kde bydlel u příbuzných a účastnil se s přáteli odboje. Když v roce 1945 začala volat Praha o pomoc, dal vědět svému bratru Stanislavovi, který byl totálně nasazen v Německu, aby se nevracel do Prahy, že zde brzy začnou boje. Věděl, že se jich zúčastní,“ dodává s hrdostí Nováková.

Nejprve Vlášek s přáteli osvobodil Ženské domovy na Smíchově a pak se vydali k rozhlasu, odtud přicházely nejúpěnlivější prosby. Vinohradská byla obsazena Němci, tak vylezli po žebříku na střechy domů v Balbínově ulici. Po tvrdých bojích se dostali až ke skupině německých vojáků.

„Jeden ze strýcových přátel mluvil německy, tak se s německými vojáky domlouval, že poté, co se vzdají, bude s nimi zacházeno jako se zajatci. Odpověděli: „Also gut!“ Naši to brali jako souhlas, ale Němci hodili granát. Strýci utrhl část těla,“ vypráví paní Nováková, které se zalily oči slzami, smutek nad zemřelým strýcem byl příliš silný.

Vítězství a vlastní svatby se už Josef Vlášek nedočkal. Do hrobu na Olšanech jej uložili bratr a strýc. Jeho matce přinesli kamarádi padlého důstojníka československé armády protokol o celé události.

Richard Vlasák

Mír symbolizovala dva roky, zbylá léta jen „stopuje“

Vitějovice – Rok po válce, přesně 5. května 1946, obyvatelé Vitějovic uctili památku osvoboditelů a odhalili mezi stromy pomník, který měl připomínat setkání pěti armád. Kámen s černou deskou, jíž vévodí nápis Pravda vítězí měl ale osud pohnutý.

Právě na místě, kde se kříží dvě hlavní silnice z Prachatic do Netolic a Vitějovic do Svojnic, měl připomínat, že vítězná americká armáda tam 9. května zastavila prchající armádu německou a maďarskou. V místě si pak podle historických materiálů o několik dní později podali ruce hrdinové ruské a americké armády. Text na pomníku u křižovatky to jen dokládá.

Původní pomník vydržel na svém místě až do roku 1985. Kámen byl totiž použit jako stavební materiál při stavbě mostu u nedalekých Hracholusk a dnes po něm šlape kdekdo. Na pět let tak vzpomínka na krutosti války zmizela zcela z povrchu. Při vzpomínkových akcích na květnové události se v místě původního památníku sice objevovaly věnce a květiny, které tam tajně umisťovali pamětníci, ale před pečlivě připravovanými pietními akcemi vždy zmizely. A případní aktéři neoficiálních vzpomínek pak měli opletačky s tehdejším sborem národní bezpečnosti. Původní černá deska s nápisem se dostala do nedůstojných podmínek skladu tehdejšího muzea. Naštěstí se uchovala pro další generace.

Vzpomínku na konec války tak nahradilo obrovské monstrum s názvem Pomník míru, jehož základní kámen položili tehdejší představitelé 25. dubna 1985. Co na tom, že zástupci americké ambasády účast údajně odmítli. A důvod? Pomník, který vystavěli lidé, by měl prý být důstojnější a vhodněji zasazený do krajiny. Veřejnost se odhalení nového Pomníku míru z betonu, jemuž vévodí socha mávající ženy,dočkala v květnu o dva roky později. Památník nikdy pořádně nebyl pro lidi důstojným místem i přesto, že strana a vláda dala pomník do péče vitějovických obyvatel a do roku 1989 se u něj scházeli zástupci socialistických republik spolu pionýry v krojích. Mohyla na křižovatce vzešla z dílny sochaře Jana Hány a architekta Vratislava Růžičky.

„Mávající ženu lidé vtipně překřtili na Stopařku a dnes už se místu jinak neříká,“ dodal historik a ředitel Prachatického muzea Pavel Fencl.
Už v květnu roku devadesát se na místo vrátil původní památník. O to se zasloužili právě Vitějovičtí. Sice nemohli použít původní kámen, ale Bohumil Turek s dalšími obyvateli do května roku 1990 postavili pomník nový. O rok později nad obnoveným pomníkem zavlály vlajy s pruhy a hvězdami. Oslav čtyřicátého pátého výročí od konce II. světové války v roce 1991 se zúčastnila tehdejší velvyslankyně USA Shirley Templ–Black itějovicích a od té chvíle se píše nová historie vitějovického pomníku.

Socialistickou společností vybudovaného monumentu si dnes již málokdo všimne, i přesto, že se tyčí nad silnicí. Ačkoli v porevoluční době zazněly hlasy, že by se měl zbourat, až do současné chvíle se tak nestalo a zřejmě nestane, neboť diskuse prý nejsou na pořadu dne. Cedulka s novým nápisem upadla v zapomnění a dnes jen málokdo ví, co že je v ní vlastně vytesáno.

Dnes se o nový pomník připomínající ten původní zase starají obyvatelé Vitějovic a každoročně se zde v květnu setkávají zástupci České republiky a Spojených států amerických. Nejinak tomu bude i dnes, kdy se pietního aktu na vitějovické křižovatce U Stopařky zúčasní pplk. Wilson z ambasády USA.

Jana Vandíčková